Vladislav Vančura: Kubula a Kuba Kubikula

Znění tohoto textu vycháF z díla Kubula a Kuba Kubikula tak, jak
bylo vydáno vydavatelstvím Albatros v roce 1976 (VANČURA,
Vladislav. Kubula a Kuba Kubikula. 7. vyd. Praha : Albatros, 1976.
111 s. Jisk
?i
ky, sv. 8).

Autor portrétu Vladislava Vančury na obálce e-knihy je neFámý,
originály archiválií jsou uložené v Památníku národního
písemnictví - literární archiv.

Text díla (Vladislav Vančura: Kubula a Kuba Kubikula), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, není váFán autorskými právy.

Citační F

am té
to e-knihy:
VANČURA, Vladislav. Kubula a Kuba Kubikula [online. V MKP
1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum
citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné F :
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/79/96/17/kubula_a_kuba_kubikula.pdf.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze,

podléhá licenci Creative Commons Uve

te autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 2. 1. 2013.
Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy a obráceně, tehdy,
když tak zběsile mrzlo, šili čepičáři ušaté čepice. Je tomu doslova sto
let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky. Teď nás na
takové věci nikdo nenachytá, ale za těch starých časů se bál
klekánice i pan učitel, a kdyby byl na něho v noci někdo zadupal,
mazal by to domů a pelášil by ostošest. Tehdy nebývaly se strašidly
žerty.
Jednou chodil světem medvědář Kuba Kubikula a ten chlapík
měl veliké potíže se svým medvědem Kubulou. Medvěd byl
hajdalák a mlsoun. Nečesal se, nemyl a chodil jako ledajaká opice.
Medvědář na něho: Kubulo sem a Kubulo tam, Kubulo a Kubuličko,
ale kdepak! Medvěd ne a ne postát, ne a ne si utřít hubu, ne a ne se
dát vyhřebelcovat a vyčistit uši. S jídlem to bylo pramizerné a o
koupání ani řeč. Lidičky, co měl ten Kubula blech! Jářku tisíc a
jednu. Pět set jich spalo ve dne a pět set v noci. Noční blechy byly,
toť se ví, načernalé a denní nažloutlé. Ta, která přebývala, měla
kropenaté tělíčko a dávala pozor na ostatní, aby šly spát a včas
vstávaly. Kubula se bez přestání věčně drbal.
„Co ty, Kubulo, se budeš věčně drbat?“ povídá medvědář, ,,já tě
naučím! Vždyť se tě děti bojí a žádná maminka jim nedovolí si s

tebou hrát.“
„To jsou řeči,“ odpověděl medvěd Kubula, ,,to jsou řeči, abys

věděl, já se každému líbím.“
Kuba Kubikula zavrtěl hlavou a povídá si sám pro sebe: ,,Však já
na tebe, synáčku, vyzraju. Víš, co udělám, postraším tě medvědím

Barbuchou.“
tu chvíli, když medvědáři napadla takhle pěkná věc, táhlo na
šestou a byl čas mysliti na nocleh. Mrzlo, až praštěly kosti. To se
ovšem Kubulovi líbilo. ,,Kubo Kubikulo,“ povídá, ,,pojď, prosím tě,
do lesa. Heleď, máme to hned vedle, pojď tam! Já bych vylezl třeba
na strom a dělal bych ti všelijaké kočičiny. Udělám ti včelaře a
poustevníka. Ano? Platí?“ Přitom blecháč pleskal svého přítele do
zadnice a skákal a chřestil řetězem, jako kdyby byl z první třídy. Ale
Kuba Kubikula že ne a ne.
„Co tě nemá, kamaráde,“ povídá medvědovi, ,,pojďme do
kovárny. Tam se to spí! To budeš, hochu, mrkat!“
Medvěd vrněl, že to nemůže být a že si spálí kožíšek a kdesi cosi.
Nic naplat, šli do kovárny.

Kováři před sto lety byli mračouni a nemluvové. Bývali skoupí
na slovíčko. Kuba Kubikula s Kubulou stáli ve dveřích a ten první
hned spustil: „Ty máš teplicko, hospodáři, nech nás tady spát.
Medvídek, mizera, chce do lesa, ale mne by tam namrzly uši.“
Kovář, panečku, neříká nic. Dívá se z kouta do kouta a ani slovo.
Tak, Kubulo, teď pros ty! A taky že ano. Medvěd nabral dechu a
mluví jako písař. To je dobře, že umí prosit za jiného. Sám o ten
zatrachtilý čmoud v kovárně nestojí, ale Kuba Kubikula by na mraze
potenku pískal.
Medvěd domluvil a kovář zase nic. Co tedy zbývá? Kuba
Kubikula a Kubula popadnou každý hrnec či kus plechu a nějaké to
kladívko. Začnou hrát, jako se hraje na činely a na buben, začnou
vyvádět a dělají tak povedenou skopičinu, že se kovář trošičku
pousměje. Kdo se usmívá, ten nám už nenašupá ani nás nepošle k
čertu. Už jsou tady také děti, Kubula jim dělá kulhajícího broučka a
všechny je olíže. Tomu ucho, tomu nosík a tomu bradičku.
„Vy jste mi banda,“ povídá hospodář, potom se obrátí na
medvěda a ptá se ho, nemá-li blechy.
„Blechy! Blechy, pantáto, kde by medvědi vzali blechy?“
No ne, tohleto! Kubula lže, až se práší, už se mu začervenal
čenich, už je v bryndě! Ale ne aby přestal! Ještě ukazuje kovářce
bříško.
„Ty můj brachu,“ pravila hospodyně, „vždyť ty jich máš
nepočítaných! Za každým chlupem sedí jedna.“
Pantáta hned na to, že půjde Kubula do chlívečka, ale medvídek
se dá do prošení a prosí a naříká: „To nic není, lidičky zlatý, to já

jsem takovej pihovatěj.“
Jakže, Kubulo, spát v lese ano, v chlívku ne? Možná že o tom lese
jen tak říkal, možná že kdyby byl chviličku sám, začne vřískat a
volat Kubu Kubikulu.
Nejmladší kovářova holčička se jmenovala Líza. A ta Líza povídá:
,,Já mám moc dobré oči a to, co jste viděli, to nebyly blechy, ale
píseček, nebo snížeček, nebo mouchy.“
Ti dva se hned shodli. Líza převalila medvěda na záda a medvěd
nohy nahoru a do vztekanice. Chvíli byl nahoře ten a chvíli ten,
žduchali se a smáli, až je přepadla škytavka.
„Už dost! Už dost,“ povídá panímáma, ,,dejte si zajít! Vždyť mi to

nebude v noci spát.“
Kubula si sedl na zadeček a oddychoval.
„Víš, jak to uděláme,“ povídá kovář Kubovi Kubikulovi, „lehneš
si do světnice a ten blecháč zůstane v kovárně.“
Ale medvědář odpovídá, že to nejde.
„Kdepak, pantáto, ještě by vyvedl nějaký nerozum. Ne, ne, ne!

Zůstanu s ním!“

Ze světnice voní polévka, děti nakrčí nosík, medvěd nos a již se to
hrne všechno ze dveří ke stolu. Dříve však, než vyběhli, přišla
Lízinka ke Kubulovi a vzala jej okolo krku. „Medvěde,“ povídá mu
do ucha, „zůstaň u mne, já tě mám ráda.“ Děti se pěkně najedly a
hajdy do postele. Medvědář se najedl jen napolo a sedl si k ohništi.
Medvěd se najedl jen na dvou zubech a zůstal stát. Vyplázl jazyk a
díval se tak mlsně na Kubův pytel, až se medvědář dopálil:
„Ty, fakane,“ povídá, „mně přijdeš draho; kde je co dobrého,
všechno slupneš! Nic ti nedám! Nic ti nedám!“
Ale to se ví, že mu dal. Měl z lepších časů dvě jaternice a
kroupové jelito. Ham, ham, ham, a už to bylo v Kubulovi. Jak to
medvěd snědl, hned mu bylo zas veselo, jenže měl trošičku výčitky
svědomí.
„Kubo Kubikulo,“ povídá, „máš v ranečku ještě něco?“
„Mám nemám,“ odpověděl Kuba; „neptej se a spi.“
Avšak Kubula se mlel, a ne a ne usnout. Tu si medvědář pohladil
bradu a řekl: „Je čas, abych začal s medvědím Barbuchou.“ Sedl si
pěkně k ohni, opřel se zády o kovadlinu, vzal si Kubulovu hlavu na
kolena a spustil, drbaje nezpůsobu za ušima: „Můj drahej Kubulo,
jednou se narodil v lese medvídek a ten medvídek se jmenoval Míša.
Byl to náramný špindíra a neposeda. Chodil pozdě spát a to bylo,
pane, řečí, než něco pořádného snědl. Nej raděj i vybíral včeličkám
med a od toho medu byl celý zapadaný. Měl slepené chloupky do
chomáčků a do štětiček; na mou duchu, šel z něho strach. Táta ho
chtěl učesat, ale kluk vylezl na borovici, a ne dolů a ne dolů. Co
dělat, zavolali na něho medvědího Barbuchu. Víš, kdo je to
Barbucha? To je MEDVĚDÍ STRAŠIDLO. Ty můj zlatý miláčku,
Barbucha má hlavu jako sršáň, místo drápků má žihadla a kožich z
kouře. Kam Barbucha přijde, tam je všude náramný smrad, jako
když hoří tráva; toť se ví, medvědi při tom čmoudu mají strach a
kýchají, až pánbůh brání.
O Barbuchovi je nejlepší mlčet, ale když s klukem nebylo
pořízení; co si měl táta s mámou počít? Vzali se za tlapky a křičeli do
lesa: ‚Barbucho! Barbucho, prožeň našemu nezdárníkovi kejty! Pojď
na něho! My si už bez tebe nevíme rady.‘
Potom ještě povídají: ‚Hromy a stromy! Hromy a stromy!‘ A když
to řeknou potřetí, stojí Barbucha před nimi. Po celém lese je, milej
Kubulo, ten povědomý smrad. Míša se třese a starému je z toho
nanic.
‚Kde je ten lumpák?‘ povídá strašidlo a Míša ti sjede dolů ze
stromu, až si přiodře bříško. Slibuje hory doly, ale nic naplat, musí
hned do potoka se umýt. Tak dobrá, jdou k potoku, ale Míša, jaký už
byl rošťák, si zacpal nos, aby o tom smradivkovi co nejméně věděl, a
myslil si, jak by mu vypálil rybník. Bylo mu hloupé poslouchat a do
vody se mu nechtělo ani trošičku. Ale jak to vyprat?
‚Vyprat!4 povídá Míša, ‚to je to pravé! Já to vyperu jako pradleny
z vesnice!‘ Jak mu to napadlo, vlezl za křoví a svlékl se z kůže. Hodil
svůj kožíšek do vody.
Kůže plave a převrací se a Míša se ti chechtá za roštím.
Jenže to moc vesele nedopadlo. Kdepak vyzrát na strašidlo a na
rodiče! Barbucha slyší smích, máma slyší smích a táta taky něco
slyší. Jdou tedy k potoku, a toť se ví, hned poznají, že se to nekoupá
Míša, ale jen jeho kůže. A teď, pane, teď to přišlo. Barbucha se
dopálil a hned všechna žihadla ven a že kluka, jak je tak nahatej,
poštípe. Už měl namále, ale vtom jsem tam přišel já,
Kuba Kubikula. Bylo mi ho líto, a tak jsem se dal do křiku:
‚Hromy a stromy, Barbucho, ty starý čudile, pojď honem, honem na
dvě čertovská medvíďata! Vybírají u děravého jilmu ptačí vajíčka! ‚
S Barbuchou to škublo a teď nevěděl kudy kam. Vybírat ptáčky,
to má Barbucha náramně nerad. Chviličku stál, najednou ale
popadne Míšovu kůži a už je s ní v prachu. To bylo leknutí! Ještě
slyším, jak to zasyčelo, když strašidlo vlezlo do potoka. Ale dál už
nevím nic. Přišlo mi z Barbuchy špatně a medvědi moc plakali. Tak
trošinku se ještě pamatuju, že Míša chtěl hledat svoji kůži. Zaklel se
na to, že nepovolí, až ji nalezne.
To je všechno, Kubulo. Neříkám, že budu Barbuchu volat, ale
kdyby tě jednou zastihl, ten by ti dal!“
Kubula se začal třást a povídá: „Jemine, jemine, Kubo Kubikulo,
na mě jde nějaká ouzkost. Ty si tady vymýšlíš všelijaké věci, ale
když je člověk malé medvídě, tak dostane strach. V lese bych se
nebál, ale tady to smrdí opravdu tím Barbuchou. Nevíš, jestli dostal
Míša své chloupky zase zpátky? Řekni mi, že je dostal!“
Na to Kuba Kubikula už mlčel a dělal, jako když spí.

Bylo devět hodin, tma a noc. Nu, právě medvědí pohoda. O to by
nebylo, ale v kovárně jiskřilo ohniště a z doutnajícího uhlí
vystupoval dým. To se Kubulovi nelíbí. Vstane, odejde po špičkách
ke dveřím a na chviličku zdřímne. Na malou chviličku a již opět
vstává a již je opět slyšet jeho štrachající drápky. Stojí u ohně a dívá
se na řežavý uhlík, až mu tečou z očí slzičky. Zase usíná a zase se
vyjeví; je to s ním dnes nanicovaté. Nakonec si složil hlavu na
přední tlapky a dřímá. A jak tak tluče špačky, snadninko, že byste
ani neřekli, se otevřou dveře a vejde Barbucha. Už je tady! V
Kubulovi hrkne, sotva že může promluvit.
„Hromy a lesy,“ povídá; „jdi, strašidlo, na ošklivé medvídě, co

kouše ptáčky! Jdi hned pryč!“
Barbucha však vrtí hlavou a povídá: ,,Toto, miláčku, kdepak bych
se teď v noci mlátil. Medvíďata už spí a ty bys měl taky spát, ty
chlupáči. Udělej mi místo u ohně.“
„A tohle je krásné,“ povídá medvěd; ,,snad nechceš s námi

noclehovat?“
„Chci s vámi noclehovat, chci s vámi jídat kaši, chci s vámi jídat
mlíčko, chci s vámi chodit po světě a už vás neopustím, co živi
budete. Jo, panáčku, to nejde, někoho si vymyslit a potom se o něho
nestarat.“ Barbucha to řekl o mnoho hůře, ale ať to řekl jak chtěl,
vždyť je to strašidlo. Když domluvil, převalil se na Kubikulova prsa,
přitáhl si na nohy Kubulu, aby ho hezky hřál, a spal a spal. A
všichni spali a spali jako dudkové.
Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky!
Cožpak vypravovat, ale věřit jim! Kdyby nebyl Kubula takový
hlupáček, zajisté by Barbucha nemohl brát Kubovy nesmysly vážně
a nebyl by vůbec přišel na svět. Co teď s ním? Kubula i Kuba
Kubikula jsou na to hloupí. Snad jim někdo pomůže. A to se ví že
ano; Líza si jistě něco vymyslí.

Kovářovi měli čtyři děti. Líza byla nejmladší; její sestřička se
jmenovala Apolenka a její bratříčkové Antonín a František.
Pročpak, prosím vás, si má právě ta nejmladší holčička něco
vymýšlet? Proč Apolena a ti dva kluci spí, jako by se nic nepři –
hodilo? Ale protože v pohádkách všechno musí odřít nejmladší
dítě! Jinak to nejde.
Líza tedy spí a zdá se jí o Kubulovi. Zdá se jí, že je s ním zle. Ráno
se probudí a podívejme se! Kubula se hádá za dveřmi s maminkou.
„Milá kovářko,“ povídá medvěd, ,,u vás straší a straší a straší.“
Paní mu odpovídá: ,,Ale jdi, hlupáčku, kdepak by tady strašilo!“
Chvilku mluví maminka a chvilku medvěd, ale nemohou se
shodnout. Líza se oblékne a hajdy k nim.

„Co to tady máte?“
„Ale co to máme,“ odpovídá maminka, „Kubula říká, že v naší
kovárně sedí nějaké strašidlo. Já nic nevidím, táta nic nevidí, děti nic
neviděly, a on nám pořád ukazuje do kouta a celý se klepe. Pojď se
podívat, Lízo! Tak je tam, nebo ne?“
Líza vyvalila oči, ale kde nic tu nic.
„Jeminkote,“ povídá zase Kubula, „co já si s vámi, lidičky, počnu,
vždyť ten Barbucha na mě zrovna vyplazuje jazyk a mrká jako

ještěrka!“
Potom vzal medvěd Lízinku okolo krku a levou tlapkou jí
ukazoval, kde má mátoha hlavu, kde má žihadla a kde ocásek.
„Tak se ukaž, ty čudile barbušácká,“ povídá Líza; „já už o tobě
všechno vím; vylez na světlo a neboj se mne.“
Sotva vám to řekne, začne se jí třást na raménku Kubulova tlapa,
holka dostane strach a hup! Barbucha skočí doprostřed kovárny!
Najednou a zničehonic vám uviděla medvědího ducha, jako když se
rozsvítí v temné síňce!
Copak dělají děti, když je něco postraší?
Dají se do křiku!
Lízinka se také rozplakala.
„To je svízel,“ řekl na to kovář; „vy popletové, jděte mi z domu!
Hušky, medvěde, hušky, medvědáři! Ven, ven, ven! Já vám dám,
strašit mi holčičku! Už ať jste venku!“
To se snadno řekne, ale když venku mrzne! Kuba Kubikula by
rád tady zůstal. Abych mluvil pravdu, nechce se mu vláčet se sněhy,
a k tomu ještě se strašidlem. Ten Kuba má za ušima! Dělal, že nic
nevidí, ale viděl Barbuchu dobře! Copak teď udělá? Posadí si čepici
na hlavu a povídá pantátovi:
„Víte, pantáto, my teda půjdem; my jsme světoví lidé, kdepak
uvázat se v jedné vesnici. Ale kdybyste potřeboval naštípat dříví
nebo šlapat kovářský měch, moc rádi bychom vám pomohli.“ Vtom


Vladislav Vančura: Kubula a Kuba Kubikula

PDF file: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/79/96/17/kubula_a_kuba_kubikula.pdf

Kubula a Kuba Kubikula (Vladislav Vančura)