Karel Čapek: Tovarna na absolutno

Karel Čapek

TOVÁRNA NA ABSOLUTNO
Znění tohoto textu vychází z díla Továrna na absolutno tak, jak bylo
vydáno v Československém spisovateli v roce 1982 (ČAPEK, Karel.
Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16.
vyd. Krakatitu. Praha : Československý spisovatel, 1982. 476 s.
Spisy, sv. 3.).
Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské
knihovny v Praze:
www.mlp.cz/karelcapek.
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem
Městské knihovny v Praze, Společností bratří Čapků, Památníku
Karla Čapka a Českého národního korpusu.

PŘEDMLUVA

Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat už k
prvnímu vydání; neučinil jsem to jednak asi v návalu lenosti, na
který se už nepamatuji, jednak z fatalismu; myslím totiž, že
předmluvou se už nedá nic napravit. Když pak kniha vyšla, dočetl
jsem se o ní různých zasloužených výtek: že prý se nevyrovná
Balzakovu Hledání Absolutna, že se končí nedůstojným požíváním
jitrnic, a hlavně že to není žádný pravý román. Tím jsem byl trefen
přímo na hlavičku jako hřebík. Doznávám, že to není vůbec žádný
román. Rád bych nyní na svou omluvu řekl, za jakých okolností se
tato knížka nestala románem.
Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal
RUR; načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek.
Nejprve mi bylo pěkně volno, že jsem se zbavil dřiny; z toho se
vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se
nesnesitelně nudím. I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že
tedy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton. Takové odhodlání
člověk obyčejně činí, nemaje ponětí, o čem vlastně bude psát; tu tedy
jistou dobu chodí po pokoji, píská si nějakou písničku, které se
nemůže zbavit, nebo chytá mouchy; pak si na něco vzpomene a
začne psát. Také tehdy jsem si vzpomněl na jakýsi starší nápad,
nařezal jsem si čtvrtky papíru a počal jsem psát fejeton.
Když jsem byl na třetí čtvrtce, shledal jsem, že toho je na fejeton
moc a že by z toho mohlo byt šest fejetonů, čímž celá věc uvázla v
půl větě na třetí čtvrtce.
Po dvou měsících na venkově mě přepadly deště a samota;
nebylo jiného vyhnutí: pořídil jsem si papír a počal jsem psát těch
šest fejetonů. Trvalý déšť a patrně i záliba v látce zavinily, že jsem
toho napsal dvanáct kapitol a rozdělil si látku ještě na šest dalších.
Načež jsem těch dvanáct kapitol poslal novinám, aby je po jedné
kapitole otiskovaly v Pondělníku, zaklínaje se, že já zatím dopíši
konec.
Jenže život je nezbadatelný; vyšlo už jedenáct kapitol, a já neměl
ani řádek dál; zapomněl jsem, že to vychází, a hlavně jsem
zapomněl, jak to mělo být dál. Tiskárna mne honila, abych poslal
konec; tu já (jako ta dívka v pohádce) jsem jí hodil novou kapitolu
do cesty, aby mi dala pár dní pokoj. Prchaje před pronásledováním
tiskárny trousil jsem kapitolu po kapitole; chtěl jsem ji předhonit, ale
“ona za mnou skok co skok”. Kličkoval jsem jako štvaný zajíc; vrhal
jsem se všemi směry, abych získal času a mohl ještě nějak napravit,
co jsem při této honičce pokazil. Suďte sami, nedrželLli jsem se dosti
dlouho; ještě osmnáct kapitol to trvalo, než jsem vystrčil bílý prapor
konce. Jakže, že tato knížka nemá souvislého děje? Což není to
epický a vzrušující děj, jak autor, štván Erinyemi, uniká do horské
samoty i do zátiší redakčních, na Svatou Kildu, do Hradce Králové,
na tichomořský atol, do Sedmi Chalup a posléze za stůl hospody U
Damohorských, aby teprve tam, s rukama zkříženýma a vrhaje
svým pronásledovatelům v tvář poslední argumenty, se vzdal?
Sledujte se zatajeným dechem, kterak až do poslední chvíle věří, že –
jsa nemilosrdně honěn – přese vše míří k jakémusi cíli a sám honí
jakousi ideu; a opustilLli ho v třicáté kapitole dech, neopustila ho
podivná víra, že v klikaté cestě, kterou právě proběhl, byl jakýsi
jednotný smysl. Toto jest pravý děj románu, jenž skutečně není
románem, nýbrž fejetonovým seriálem: kterýžto název na něj nyní
dodatečně připichuji.

V říjnu 1926 Karel Čapek

KAPITOLA I. L INZERÁT
Na Nový rok 1943 pan G. H. Bondy, prezident závodů MEAS,
četl noviny jako kdykoliv jindy; přeskočil poněkud neuctivě zprávy
z bojiště, vyhnul se kabinetní krizi a vyplul plnými plachtami (–
protože Lidové noviny dávno již zpětinásobily svůj formát, stačily
by tyto plachty i na zámořskou plavbu –) do rubriky Národního
hospodáře. Zde křižoval řádnou chvíli, načež svinul plachty a
nechal se kolébat sněním.
“Uhelná krize,” řekl si, “vyčerpání dolů; ostravská pánev
zastavuje práci na léta. U všech všudy, to je pohroma. Musíme vozit
hornoslezské uhlí; prosím, počítejte, oč nám to zdraží naše
produkty, a pak mně mluvte o soutěži! Jsme na hromadě; a zvýšíLli
Německo tarify, můžeme zavřít boudu. A Živno klesla. Ó bože, jaké
malé poměry! Jaké těsné, pitomé, neplodné poměry! Ach, zatracená
krize!”
Pan G. H. Bondy, předseda správní rady, se zastavil. Něco ho
neodbytně dráždilo. Sledoval to, až to nasel na poslední stránce
odložených novin. Bylo to slovíčko LEZ. Vlastně jen půl slova,
protože noviny byly zrovna před L přeloženy. Byla to právě ta
polovičatost, která se tak neobyčejně vnucovala. “Nu, bože, bude
tam asi ŽELEZ,” uvažoval Bondy neurčitě, “nebo NELEZ. Nebo
NÁLEZ. A dusíkové akcie také klesly. Strašlivá stagnace. Malé,
směsně malé poměry. – Ale to je nesmysl, kdo by inzeroval nález?
Spíše ztrátu. Má tam asi stát ZTRÁTA, rozhodně.”
Poněkud rozladěn rozložil pan G. H. Bondy noviny, aby se zbavil
nepříjemného slova. Nyní zmizelo docela v šachovnici inzerátů.
Honil je sloupec za sloupcem; ukrylo se s rozčilující schválností.
Nyní pan Bondy začal zdola a konečně od pravé strany. Protivný
NÁLEZ byl ten tam.
G. H. Bondy se nevzdal. Složil znovu noviny, a hle, nenáviděné
LEZ vyskočilo samo na okraji; tu tedy je zachytil prstem, otevřel
rychle noviny a našel… Pan Bondy tiše zasakroval. Byl to
všehovšudy velmi skrovný, velmi všední inzerátek:

VYNÁLEZ

velmi lukrativní, vhodný pro

každou továrnu, se ihned
z osobních příčin prodá.

Dotazy na inž. R. Marka,
Břevnov 1651.
“Tohle mně stálo za to!” myslel si pan G. H. Bondy. “Nějaké
patentní šle; nějaký podvůdek nebo bláznova hračka; a já s tím
ztrácím pět minut! I já už blbnu. Malé poměry. A žádný, žádný
rozmach!”
Prezident Bondy se nyní položil do houpací židle, aby pohodlněji
procítil celou trpkost malých poměrů. Pravda, MEAS má deset
továren a třicet čtyři tisíce dělníků. MEAS vede v železe. MEAS je v
kotlích bez konkurence. Rošty MEAS jsou světová značka. Ale za
dvacet let práce, panebože, by se jinde pořídilo něco většího –
G. H. Bondy se prudce posadil. “Inženýr Marek, inženýr Marek!
Počkejme, není to snad zrzavý Marek, jak se honem jmenoval,
Rudolf, Ruda Marek, kamarád Ruda z techniky? Skutečně, tady v
inzerátě je: inž. R. Marek. Rudo, ty kujóne, je to možno? A chudáku,
ty jsi to dopracoval! Prodávat ,velmi lukrativní vynález‘, haha, ,z
osobních příčin‘; my už známe takové osobní příčiny; nemáš peníze,
viď? Chtěl bys chytit průmyslovou kavku na nějaký usmolený
patent; inu, vždycky jsi býval trochu posedlý myšlenkou převrátit
svět. Ach, holenku, kde jsou naše velké myšlenky! Naše velkodušné
a šarlatánské mládí!”
Prezident Bondy se zase položil. “Snad je to opravdu Marek,”
přemítal. “Ale Marek byl vědecká hlava. Trochu mluvka, ale ten
kluk měl něco geniálního. Měl myšlenky. Jinak děsně nepraktický
člověk. Vlastně úplný blázen. Je to divné,” řekl si pan Bondy, “že
není profesorem. Přes dvacet let jsem ho neviděl, bůhví co všechno
dělal; snad úplně sešel. Ba jistě sešel; bydlí až v Břevnově, chudák…
a živí se vynálezy! Strašný konec!”
Pan Bondy se pokoušel představit si bídu sešlého vynálezce.
Podařilo se mu vymyslit si úžasně vousatou, rozcuchanou hlavu;
stěny kolem jsou pochmurné a papírové jako ve filmu. Nábytek
žádný; v koutě matrace, na stole ubohý model z cívek, hřebíků a
ohořelých sirek, kalné okénko vede na dvorek. A do této nevýslovné
nuzoty vkročí návštěva v kožichu. “Jdu se podívat na váš vynález.”
Poloslepý vynálezce nepozná starého kamaráda; pokorně uklání
ježatou hlavu, hledá, kam hosta posadit, a nyní, ó dobrý bože,
zkřehlými, ubohými, třesoucími se prsty zkouší uvést v pohyb svůj
žalostný vynález, jakési pošetilé perpetuum mobile, a zmateně
brebentí, jak by to mělo běžet, jak by to jistě běželo, kdyby – kdyby
měl – kdyby mohl koupit – – Návštěva v kožichu bloudí očima po
celé té podstřešní komůrce; a náhle vytáhne z kapsy koženou tašku
a klade na stůl tisícovku, druhou (“Dost už!” ulekl se sám pan
Bondy.) a ještě třetí. (“Tisícovka by to konečně také spravila –
prozatím,” myslí něco v panu Bondym.) “To je… na další práci,
pane Marku; ne ne, nejste docela ničím povinen. Cože, kdo jsem? Na
tom nezáleží. Myslete si, že váš přítel.”
Prezident Bondy byl velmi spokojen a dojat tímto obrazem.
“Pošlu k Markovi svého sekretáře,” umínil si, “hned, nebo hned
zítra. A co budu dělat dnes? Je svátek, do továrny nejdu; mám
vlastně volno – Ach, ty malé poměry! Po celý den nemít co dělat!
Což kdybych sám dnes – –”
G. H. Bondy zaváhal. Bylo by to tak trochu dobrodružství,
podívat se na tu bídu podivína v Břevnově. “Byli jsme, konečně,
takoví přátelé! A vzpomínky mají svá práva. Pojedu!” rozhodl se
pan Bondy. A jel.
Trochu ho potom nudilo, když jeho auto klouzalo po celém
Břevnově, aby hledalo nejubožší domeček s číslem 1651. Museli se
ptát na policii. “Marek, Marek,” hledal inspektor ve své paměti, “to
asi je inženýr Rudolf Marek, Marek a spol., továrna na žárovky,
Mixova ulice 1651.”
Továrna na žárovky! – Prezident Bondy byl zklamán, ano
roztrpčen. Ruda Marek není tedy v podstřeší! Je továrníkem a
prodává “z osobních příčin” nějaký vynález! Starý hochu, to smrdí
konkursem, nebo ať nejsem Bondy. “Nevíte, jak se panu Markovi
daří?” zeptal se jakoby mimochodem policejního inspektora, když
už sedal do auta.
“Ó, výborně!” odpovídal inspektor. “Tuze krásný závod má.
Slavná firma,” dodával s místní úctou. “Bohatý pán,” objasňoval
ještě, “a hrozně učený. Samé pokusy dělá.”
“Mixova ulice!” kázal pan Bondy šoférovi.
“Třetí ulice napravo!” volal inspektor za autem.
A teď už pan Bondy zvoní u obytného křídla docela slušné
továrničky. “Je to tady čisté, na dvoře záhonky, na zdech psí víno.
Hm,” řekl si pan Bondy, “kus humanitářství a reformismu byl v tom
zatraceném Markovi odjakživa.” A tuhle vstříc na schody vychází
sám Marek, Ruda Marek; je hrozně hubený a vážný, jaksi vznešený;
Bondymu je divně u srdce, že Ruda není ani tak mladý, jako býval,
ani úžasně zarostlý jako ten vynálezce, že je docela jiný než cokoliv,
nač pan Bondy myslel, ba stěží k poznání; ale dřív než si plně
uvědomil zklamání, podává mu inženýr Marek ruku a tiše povídá:
“No, žes už přišel, Bondy! Já jsem tě čekal!”

KAPITOLA II. L KARBURÁTOR
“Čekal jsem tě!” opakoval Marek, když posadil hosta do kožené
klubovky.
Za nic na světě by se byl Bondy nepřiznal k svým iluzím o sešlém
vynálezci.
“Vidíš,” radoval se trochu nuceně, “je to náhoda! Mně totiž dnes
ráno napadlo, že už jsme se dvacet let neviděli! Dvacet let, považ,
Rudo!”
“Hm,” udělal Marek. “Tak tedy ty chceš koupit můj vynález?”
“Koupit?” řekl G. H. Bondy váhavě. “Já opravdu nevím… Ani
jsem na to nepomyslel. Chtěl jsem tě vidět a –”
“Prosím tě, nedělej se!” přerušil ho Marek. “Já jsem věděl, že
přijdeš. Pro takovou věc jistě. Takový vynález je tak zrovna pro tebe.
Z toho se dá nadělat,” mávl rukou, odkašlal a začal odměřeně:
“Vynález, který vám předvedu, znamená větší převrat techniky než

t jeho
podstatu, tedy jde, teoreticky řečeno, o dokonalé využití atomové
energie…”
Bondy skrytě zívl. “A prosím tě, cos dělal po těch dvacet let?”
Marek vzhlédl trochu překvapeně. “Moderní věda tvrdí, že
hmota, totiž atomy, je složena z ohromného počtu jednotek energie;
atom je vlastně shluk elektronů, to jest nejmenších elektrických dílců
–”
“To je hrozně zajímavé,” přerušil ho prezident Bondy. “Vidíš, já
jsem byl vždycky ve fyzice slabý. Ale ty špatně vypadáš, Marku! Jak
jsi vlastně přišel k téhle hrač – hm, k téhle továrně?”
“Já? Docela náhodou. Vynalezl jsem totiž nový způsob drátů do
žárovek – To nic není, to jsem našel jen tak mimochodem. Víš, já už
dvacet let pracuji na spalování hmot. Řekni sám, Bondy, co je
největší problém moderní techniky?”
“Obchod,” řekl prezident. “A jsi už ženat?”
“Vdovec,” odpověděl Marek a vyskočil vzrušen. “Žádný obchod,
rozumíš? Spalování! Dokonalé využití tepelné energie, která je ve
hmotě! Považ, že z uhlí vytopíme sotva stotisícinu toho, co bychom
mohli vytopit! Chápeš to?”
“Ano. Uhlí je hrozně drahé,” mínil pan Bondy moudře. Marek se
posadil a řekl zjitřeně: “NepřišelLlis kvůli mému Karburátoru,
Bondy, můžeš jít.”
“Jen pokračuj,” doložil prezident pln mírnosti.
Marek položil hlavu do dlaní. “Dvacet let jsem na tom pracoval,”
vydralo se z něho těžce, “a teď, teď to prodám prvnímu, kdo přijde!
Můj ohromný sen! Největší vynález, který dosud byl! Vážně, Bondy:
je to úžasná věc.”
“Jistě, na naše malé poměry,” přitakal Bondy.
“Ne, vůbec úžasná. Považ si, že můžeš využitkovat atomové
energie naprosto beze zbytku!”
“Aha,” pravil prezident. “Budeme topit atomy. Inu, pročpak ne.
Máš to tady hezké, Rudo; malé a hezké. Kolik máš dělníků?”
Marek neposlouchal. “Víš,” mluvil zamyšleně, “to máš jedno, jak
se to řekne: ,využít atomové energie‘ nebo ,spálit hmotu‘. Nebo
,rozbít hmotu‘. Můžeš tomu říkat, jak chceš.”
“Já jsem pro spálení,” řekl pan Bondy; “to zní tak intimně.”
“Ale přesnější je ,roztříštit hmotu‘; víš, roztříštit atom na
elektrony, a ty elektrony zapřáhnout do práce, chápeš to?”
“Dokonale,” souhlasil prezident. “Jen je zapřáhnout!”
“Mysli si, dejme tomu, že dva koně ze vší síly táhnou za oba
konce provazu opačnými směry. Víš, co to je?”
“Patrně nějaký sport,” mínil pan Bondy.
“Ne, ale klid. Koně táhnou, ale nepostupují. A kdybys přesekl
provaz –”
“– koně se svalí,” zvolal G. H. Bondy nadšen.
“Ne, ale rozběhnou se; stávají se uvolněnou energií. A teď se
podívej: takové svázané spřežení je hmota. Přetni pouto, které k
sobě váže elektrony, a ony se –”
“– rozběhnou!”
“Ano, ale my je můžeme chytit a zapřáhnout, rozumíš? Nebo si
mysli tohle: My topíme, dejme tomu, kusem uhlí. Z toho dostaneme
trochu tepla, ale krom toho popel, uhelný plyn a saze. Hmota se tím
neztratí, rozumíš?”
“Ano. Nechtěl bys cigáro?”
“Nechci. Ale ta hmota, která zbývá, má ještě spoustu
nespotřebované atomové energie. Kdybychom spotřebovali vůbec
všechnu atomovou energii, spotřebovali bychom tím také atomy.
Zkrátka: hmota by zmizela.”
“Aha. Teď tomu rozumím.”
“To máš tak, jako bychom špatně vymílali obilí; jako bychom
omleli tenoučkou vrchní slupku a ostatní vyhodili, jako vyhazujeme


Karel Čapek: Tovarna na absolutno

PDF file: https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/61/tovarna_na_absolutno.pdf

tovarna_na_absolutno_styl.rtf