essay - czech architecture

Článek - Bulletin 3/2015 s tématem VEŘEJNÉ ZAKÁZKY, který nebyl vydán,
neboť rozsahem a obsahem neodpovídal původnímu předpokladu RR ČKA.

Veřejné zakázky pro architekty jsou stále bobtnající problém…
Následující komentář nereprezentuje názor žádného z architektů, nýbrž je
výstupem subjektivní analýzy zasvěceného pozorovatele při sledování trhu VZ
prakticky na denní bázi a při občasné konfrontaci a polemice s profesionály i laiky
- o významu architektury ve veřejném prostoru a analogie vývoje stavební kultury.
Na úvod předesílám, že jsem byl požádán zástupci ČKA, abych ze zkušenosti
popsal vztah architektů k veřejným zakázkám a jinak propagoval účast v tomto
trhu. Této výzvy nemohu bohužel uposlechnout přímo, neboť nejsem o stávajících
kvalitách procesů a podmínkách řízení zatím zcela přesvědčen.
Bez uvedení asociací, jisté kritiky a tím pobídky k reflexi, by se stal komentář jen
plácáním do vody ve snaze nazvat jej tsunami a takové sdělení by bylo eventuálně
jen fádním.
V několika málo řádcích se pokusím vystihnout a připomenout nejdůležitější
pozitivní a negativní aspekty, současného přístupu k zadávacím řízením, jako
základu pro budování veřejného prostoru a zároveň - proč se domnívám, že vyšší
zainteresovanost jednotlivých nebo sdružených architektů je bezodkladně
nezbytná.
Velice stručný pokus o naplnění požadovaného zadání…
Pozitiva na práci pro veřejného zadavatele snad není nutné více rozebírat.
Základním motivem je pochopitelně „nehynoucí“ dílo ve veřejném prostoru, které
slouží a determinuje více než jednu rodinu nebo obchodující společnost. Zároveň
skutečnost, že zadání mohou být oproti požadavkům privátních investorů docela
srozumitelná a dobře definovaná, připouštějí se experimenty a dává se průchod
seberealizaci ve větší míře nejen proto, že ve veřejném zájmu a se starostou za
zády se dílo snáze prosadí u dotčených a úřadů.
Nepochybnou výsadou veřejných zakázek je různorodost projektů a šance začít
dělat něco úplně jiného, stejně jako spolupracovat nebo se spojovat s jinými
subjekty, ať v roli vedoucího celé akce nebo jako subdodavatele pro určitou část.
Veřejní zadavatelé platí oproti soukromníkům téměř vždy včas, pokud dodavatel
plní řádně úkoly předepsané smlouvou.
Dobře odvedená práce může iniciovat řetězec událostí, které vedou k dalším tzv.
napřímo zadaným úlohám menšího rozsahu, až postupně k věhlasu v očích dalších
samosprávných autorit, které architekta v logickém důsledku doporučují
nejbližšímu okolí a obyvatelům jejich obce.
Architekti se učí lépe odhadovat složitost a cenu plnění, předjímat problémy,
koordinovat práci širších kolektivů a získávat zkušenosti a reference při
sofistikovanějších zadání, které se mohou hodit při práci pro větší soukromé
investice.
Naproti tomu je trh veřejných zakázek opředen velkou spoustou smyšlenek
a generalizací, které na jedné straně šíří ti, co se o práci pro veřejný sektor nikdy
nepokusili, nebo naopak ti, kteří se snaží odradit potenciální konkurenci. Žebříček
odůvodnění různých případů, proč veřejné zakázky někteří raději ignorují, uvádím
podle stupně jejich popularity.

Kausa: Práce mám dost, takže proč bych měl vůbec řešit veřejné zakázky!?
Finanční krize prvního desetiletí, která nezapomínejme, odstartovala jako
nemovitostní bublina, je podle některých expertů za námi. Zpravodajství
posledních let, které se odvolává na zlepšující se ukazatele aktuálních statistik
nejen stavebního průmyslu, nám našeptávají bezbřehou víru v lepší zítřky.
Je to tím, že lidé jsou nejzranitelnější právě tehdy, když jsou nejšťastnější, protože
tehdy jsou také nejdůvěřivější. Úrokové náklady za „vlastní“ bydlení jsou nejnižší
v historii, a každý chce stihnout vlak do stanice neřízeného hypotečního zadlužení.
Téměř v každém uplynulém kvartále developerští mamuti ohlásili o něco vyšší
realizované kapacity, a rozšířili nám nabídku prostor pro bydlení i práci. Tržby
realitních kanceláří a odměny ze zprostředkování hypotečních poradců každoročně
poskočily o desítky procent. Banky se holedbají rekordní poptávkou po
dlouhodobých úvěrech, kdy jsou schopni ještě garantovat nízké úroky po prvních
několik málo let splácení spotřebitelem.
Co bude potom, až tahle zbytnělá euforie začne doznívat, nikoho příliš nezajímá
velice podobně jako před deseti lety ve Spojených státech. Blížíme se znovu době,
kdy to nejvěrnější sdělení je možná ukryto kdesi mezi řádky.
Bydlet či pracovat v novém se lidem i za nejasných podmínek v blízké budoucnosti
prostě chce a sny z billboardů u dálnice si masy začínají naplňovat. Satelitní
paraboly víc nehyzdí střechy a fasády nové zástavby, neboť satelitní městečka plní
tuto funkci s dostatkem sama o sobě. Navíc tyhle periferie mají už zavedenou i
kabelovku, která je pro nové nabyvatele předplacená na tři léta dopředu a
zahrnutá v ceně nemovitosti vybrané z katalogu a realizované takzvaně na klíč.
K jakému rozvoji se dospívá a jaké hodnoty se v tomto uměle poháněném k růstu,
uspěchaném a pokrouceném trhu realizují, je nasnadě.
Když se řekne, že stavebnictví je v sedle, tak je třeba vždy zpozornět, neboť životní
prostor a krajina se obratem okamžiku stává kořistí bezuzdného konzumu podobně
jako gumové rohlíky za korunu v kdejakém prodejním skladu při výpadovce z
města. Proč tyto dlouhodobě nevratné kroky veřejnost přehlíží a zvyká si na ty
pitomosti, jako na nevyhnutelné uspokojování potřeby za rádoby výhodných
podmínek, je pro mnohé neřešitelnou záhadou, kterou se pokusím objasnit.
Je vidno, že i v těch nejmenších obcích se statistika asi příliš nemíjí se skutečností.
Vesele se projektuje, saturuje, kopíruje a rychle staví páté přes desáté a na
výstupu se mnohdy zdá, že koncepce chybí. Tudíž se zde moc nenavrhuje a
architekti tím pádem víc práce, kterou by mohli, chtěli či měli dělat, věru nemají a
asi v nejbližší době ani nebudou. Namísto prosazování individuálních řešení a
předhánění v kvalitě poskytovaných služeb se projektující firmy podbízejí
vzájemně s cenou a rychlostí plnění zadaných úkolů. Projektuje se na výrobní lince,
a sem tam se něco někdy navrhne nového a možná i realizuje.
Oproti obecnému trendu ve stavebnictví, stále klesající honoráře
architektonických a projekčních prací jsou bohužel výmluvným důkazem
zvrácenosti konzumní a slevomatí kultury, přecházející v davové psychózy.
Veřejný sektor je bohužel v první linii motivován k rádoby nápravě škod
soukromých investic a k produkci státem založeného tržního nadšení, když
samolibě alibisticky obhajuje zrychlené postupy jako nutný důsledek expanzivní
fiskální a měnové peněžní politiky.
Nejenom prostřednictvím dotačních stimul, se tak zakládá půda neúplných a
nedomyšlených zadání, někdy nesmyslných na úplné dno vulkánu, které rozsévá
v naší krajině nenapravitelnou zkázu. Zde mimoto i vyvěrá byrokratický proces
předpokládání a odvozování ceny architektonických a projektových služeb, který
pozvolna zaplavuje a ovlivňuje privátní sektor, až se architektura stává už jen
neoplácenou ctností.
V horším případě se vůbec nekoná, jelikož se více nepožaduje a tak ani
nevyskytuje. Následkem se jenom vzácně objevují nové veřejné stavby, se kterými
může obyčejný smrtelník komparovat svoje vlastní nároky, touhy a potřeby, a ze
kterých architektura přirozeně sálá.
Lidem se tímto způsobem nepřímo vnucuje naučit se rychle tolerovat hnus a
respektovat naplnění jen bazálních funkcí. Netrvá to dlouho a většina se s tím
řešením v celé míře spokojí, po krátké době začnou nedostatky úplně přehlížet,
považovat za (s)prostě normální.
Uvadající vůle architektů účastnit se utváření veřejných prostor, kterou v čím dál
ve větší míře suplují ryze technická vyřešení inženýrů, nezaostřená na širší
kontext, má z toho důvodu příčinnou souvislost se současným trendem privátní
poptávky, která degradovala svůj požadavek na pouhé sdělení „chci projekt“ a
musí to být hned!
Ignorovat, co se děje ve veřejném prostoru, nebo to jen z dálky komentovat či
diskrétně kritizovat beze snahy, bez účasti zvláště v současné době, je jako zapálit
strom, na který jsme si vyšplhali, proto abychom se podívali, co za nebezpečí je
před námi.
Ne každé zadávací řízení je absurdní, ne u každého je výběr determinován pouze
cenou. Ne v každé obci vědí, kdo je architekt a co dělá, a ne vždycky se rádi smiřují
s tím, jak jejich zadávací řízení iniciované dotační akcí, na kterou je jen omezený
čas, vlastně dopadlo nebo vypadá. Přičinlivost každého i v té nejmenší obci, kdo
může nabídnout odbornou radu starostovi je cestou, jak situaci zlepšit.
Že veřejné zakázky nejsou z jakéhokoliv důvodu zrovna atraktivní, je vinou všech
- jak politiky, úřadů, stavovských organizací, tak každého z architektů.
Změny je možné vynucovat a prosazovat jen tehdy, když bude existovat
oprávněný důvod ke kritice stovek subjektů a ne pouze desítek z nich.

Kausa „Zakázky jsou přece podhodnocené. Je to vina jen nejnižší ceny.“
Zadávací dokumentace v drtivé většině předpokládá nebo očekává
zadavatelovu určitou hodnotu plnění. Jenom málo ze zadavatelů, nazývá tuto
částku zároveň cenou maximální či jinak limitovanou, což bohužel často uchazeči
o zakázku přehlížejí. A priori se do těchto soutěží nehlásí a zvláště tehdy, je-li
kritériem výběru dodavatele v plné míře právě (nejnižší) cena.
Jestliže uvažují nad účastí, tak kouzlí s odhady dřív, než nastudovali kompletní
zadání a podklady, navštívili zájmovou lokaci, komunikovali s odpovědnou osobou,
či vyslali dotazy k nejasnostem, a snaží se s kalkulací automaticky nacpat do
domnělého intervalu stanoveného úředníkem či politikem. Předbíhání nejnižší ceny
se následkem nabaluje jako lavina, která dřív nebo později musí někoho zadusit.
Zde nicméně nebyla založena chyba jen na straně úředníka, jak si mnozí
myslí, protože jím uvažovaný předpoklad vycházel z předem dané procedury
odvozování, kterou musí být schopen kdykoliv vysvětlit a obhájit.
Proces není vpravdě transparentní… Třeba úředník odvozuje z trhu, jak jej zná,
jednoduchým průzkumem dle předpisu – respektive metodou tzv. poptávkového
řízení, jehož prostřednictvím se doptá několika subjektů v jeho agendě, avšak
nedeklaruje podmínky zavazující k uzavření smlouvy. Po případě a zkušenosti
předpokládanou hodnotu zakázky přebírá z obdobného předmětu a rozsahu plnění.
O jaké firmy, které jsou takto oslovovány, jde a zda projektují sklady, školy,
márnice nebo dálnice, osoba pověřená sestavením podmínek soutěže neřeší,
osvíceným být přeci nemusí. V těchto případech je vidno, že při přípravě zadání a
hodnocení nabídek jasnovidně chybí profesionál, ve věci autorizovaná osoba. Je
dobré vědět, že požadavek přísedícího profesionála byl součástí novely
schváleného Zákona o veřejných zakázkách, kterou koncem roku 2013 senát strčil
pod koberec a dobře zabetonoval, ještě než se mohla novela odzkoušet.
„Jak jej zná“ je velmi důležitý pojem pro pochopení zadavatelova postoje a
legislativního nedostatku pracovně nazvaného Lapsus 360, který by měl být
předmětem zájmu a svébytného hájemství stavovských organizací ČKA a ČKAIT.
Stále totiž chybí v legislativním nastavení „tlustá čára“, jako jasné vymezení
profesních kompetencí. Na příkladu zejména v otázce nároků na kvalifikaci osob
navrhujících a projektujících pro kulturní památky či stavby v památkově
chráněných územích, které si každý zadavatel vykládá po svém.
Dále pak skutečnost, že zhruba v polovině řízení, kde má jít o novou veřejnou
stavbu, přístavbu, nástavbu či rekonstrukci nenarazíte v zadávací dokumentaci či
smlouvě o dílo na pojem návrh či studie, ba se zde ani jednou nevyskytne slovo
architekt. Vše je bagatelizováno a shrnuto pod pojem požadavek „projektanta“
respektive projekt pro územní rozhodnutí či stavební povolení, ačkoliv neexistuje
žádná předchozí koncepce, ze které by měl „projektant“ vycházet.
Zakázek toho založení se zúčastní právě projektanti inženýři a projekční firmy,
protože je zde výslovně uváděna požadovaná kvalifikace na inženýra pro pozemní
stavby, která však, o čemž zřejmě jen málokdo ví, není a nemůže být překážkou
k účasti architektům, jejichž působnost je ve své podstatě nadřazenou.
Cena inženýrova „technického vyřešení“ je v takových zakázkách hodem
bumerangu promítnuta a přenášena do ceny kreativní tvorby a duševního
vlastnictví. Epidemie, která se šíří stále rychleji a aplikuje u stále většího procenta
zakázek má stále jen málo pozorovatelů.
Nejen byrokraté, ale také ve velké převaze veřejnost, dodnes nedokáží rozlišit
mezi hlavní činností či zaměřením autorizovaných architektů a autorizovaných
inženýrů a techniků. Existuje jen projektant, a od tehdy také projekt nebo naopak.
Kausa „Výběrové řízení je zmanipulované…kam se ohlédneš, jen korupce.“
Nemohu úplně zpochybnit první část věty, protože po pěti letech sledování
vývoje přípravy zadávacích podmínek a samotných průběhů řízení, začnou člověku
některé dokumenty doslova svítit před očima a názvy jistých subjektů rezonovat
v uších. Korupce možná bývala byla kdysi zřejmě prorostlá všemi oblastmi služeb
veřejné sféry, ale nelze to v současnosti více generalizovat, protože minimálně
s platformou pro architekty začíná existovat nezaujatý zájem a mechanismus
samoregulace.
Jinými slovy, šíření informací o věci veřejné, transparence a probuzení zájmu je
dokonalým preemptivním opatřením, které vede k čistému průběhu zadávacího
řízení až do jeho konce. Podstatně se zužuje prostor právě pro korupci a blbostí
pro peníze a úplaty postaví mnohem méně.
Tam, kde není vůle nechat příležitost otevřenou všem kvalifikovaným subjektům,
se vyhlášení opětovně ruší a ztužují kvalifikační podmínky, přibývají zbytečné
články o tom, kolik rozhleden nebo sociálních zázemí jste měli v minulosti
navrhnout či naprojektovat s upřesněním, jak exaktně vysoké měly rozhledny být
či kolik záchodových prkýnek projekt předpokládal jako vyhřívaných s fontánou.
Jistý díl viny na situaci bych osobně přiřkl na stranu ČKA, která má mandát a
dostatečnou autoritu přičinlivou aktivitou ten trh jaký je – pokusit se zásadně
proměnit. Myslím, že dlouhodobě a pasivně přehlížela méně významné zakázky a
zatím stále ignoruje problém absurdních kvalifikačních předpokladů,
diskriminujících ustanovení a jiných protivenství principům §6 Zákona o veřejných
zakázkách, jehož dvě věty musí být dodržovány u všech řízení bez ohledu na jejich
finanční objem a rozsah. Naštěstí v čím dál větší míře už sami architekti tato
zadávací řízení napadají (nepříjemnými) dotazy, když zpochybňují právě dodržení
zásady zákazu diskriminace a jiné přešlapy v textu smlouvy a zadávací
dokumentace. Často jen s argumentací na vachrlatých základech postavenou
alespoň nenechají pokušitele v klidu usínat.
Obecně chci shrnout, že rozsahu korupce, nepotismu a dalším třeba jen
nelegitimním jednáním, není ze strany ČKA podle mého věnována dostatečná
pozornost pro její tichý a pasivní nesouhlas, který prosazuje ignorací způsobů
zadávání veřejných zakázek jiného typu, než kterou je soutěž o návrh.
Zároveň zde si možná jen málo architektů uvědomuje, že mediální ohlas a veřejný
dojem z deseti úspěšně proběhnuvších soutěží, do kterých se zapojí stovky
šikovných kreativců, překonává jedna zpráva o korupčním jednání několika jedinců
z profesních řad, anebo zpráva o jednom realizovaném nesmyslu, kterému se ke
všemu oficiálně nemůže dostat konstruktivní odborné kritiky.
Domnívám se tady, že soustředěnost komory pouze na prosazování
architektonických soutěží a jejich značkování, je stoický a nabubřelý přístup
vykazování činnosti a oslňováním rostoucí statistikou, ale výhledově nepomáhá
řešit aktuální problémy a nezájem architektů o spoluvytváření veřejného prostoru
na bázi, která je už nějak nastavena. Faktické vyhynutí architektů s jejich ctností
působit ve veřejném prostoru je zhoubnou nemocí a bude mít dopady do privátního
trhu, který chtějme nazývat ještě jakžtakž zdravým a racionálním.
Nezpochybnitelná proměna přístupu ČKA byla však posledních dvou letech vidět,
neboť téma veřejných zakázek (bez ohledu na druh a rozsah) přehlušila vnitro-
institucionální rozpory, půtky o moc a funkci, až se začaly konečně bořit bariéry
vzájemné nevraživosti.
Několik jednání, prosazení a spojenectví stavovských organizací, doprovázený
demonstrací samotných architektů zažehlo svíci ve tmě naděje. Přestože ji první
náraz větrů od pólů a politiků briskně uhasil dřív, než se stihlo vyslovit slovo
„architektura“, měla tato jednání, akce, manifestace a vzpírání se určitou ozvěnu
ve společnosti i úřadu.
Pořád to ale nemůže stačit. A osobně se domnívám, že je třeba jít víc do hloubky.
Například, by se nemuselo stávat, že v proklamovaném dokumentu s
názvem „Politika architektury a stavební kultury ČR“ na str. 30 nalezneme čísla,
která vyjadřují přidanou hodnotu podpoře tohoto ambiciózního projektu v poměru
odpovídající výkonu tržeb jedné pípy na pražské Náplavce.
V druhém případě, proč je nutné si více všímat veřejných zadávacích řízení, které
má tento dokument takzvaně napravovat, stojí argument, vyplývající z aplikace
jednoho z uvedených cílů Politiky architektury… – tedy na příkladu skutečnosti, že
zpracovatelem „Výzkumu vhodných nástrojů ke zvyšování stavební kultury“ se stal
spolek Brontosauří ekocentrum Zelený klub, který v předmětném zadávacím řízení
zvítězil a v květnu letošního roku podepsal s TAČR smlouvu. Samozřejmě díky o
15% nižší nabízené ceně za plnění oproti druhému uchazeči - Fakultě architektury,
která deklarovala „jen asi“ o 50% vyšší odbornost.
Už nemůžeme dočkat výstupů, které nástroje nám ekocentrum za ten pár miliónů

brzy představí…
Myslím si, že architektura a obecně i kultura u nás bude stále stagnovat ba hůř i
degradovat, jestliže architekti a další kreativci neopustí praxi „jen pasivní
resistence“ proti byrokratizaci jejich činnosti a politizaci jimi vyvolených autorit a
institucí.
Argumentačně schopný aktiv může vzniknout jen tehdy, když disponuje
dostatečnými nástroji umožňující pečlivě studovat informace a identifikovat zdroje
problému hned na jejich počátku.

Bc. Adam Ehl /
zaujatý administrátor komerční a nezávislé platformy hledame-architekta.cz

[text byl v některých částech formálně a gramaticky upraven 1/2016]



essay - czech architecture

PDF file: http://www.hledame-architekta.cz/pdf/nebulletin.pdf

Clanek díl Ā⸀ 瀀爀漀 堀樀攀