DraGIF.cz

snadný a efektní způsob sdílení PDF dokumentů

Nahrát nový PDF a převést na GIF Galerie Jak funguje DraGIF.cz Hledání language version: EN

Jak jsme na kole dojeli k moři

Jak jsme na kole dojeli k moři
Adresa GIF náhledu pro sdílení:
https://dragif.cz/pdf/aNIe
Popis:
Venku je už pořádná zima, a tak těžko
uvěřit, že byly doby, kdy se člověk zpotil
jenom pomyšlením na pohyb. Ale ono to není tak
dávno!
Pokud byste chtěli zavzpomínat na teplo
slunečních paprsků, slaný pot a méně slané
moře prostřednictvím vzpomínek jiných,
sdílím zde zápisky z cyklocesty k moři. :-)

Výchozí destinace: Frýdek-Místek, před
barákem (u zvonků)
Cílová destinace: Isola, Slovinsko (moře!)

Toš tak příjemné čtení! :-)
Velikost PDF souboru:
986.82 kB


PDF soubor zdarma ke stažení:PDF soubor zdarma ke stažení: ./data/pdf/a/NIe.pdf
Stažení: Jak jsme na kol…k moři.pdf



» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «

Ukázka PDF dokumentů převedených na animované GIF





» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «





Přepis textového obsahu PDF dokumentu Jak jsme na kole dojeli k moři.pdf:


Nápad dojet na kole k moři se v našich hlavách rodil nezávisle na sobě už nějakou dobu před
uskutečněním cesty. Mým původním vysněným cílem bylo moře Baltské, ale to jenom proto, že jsem
nechtěla překonávat Alpy. No, světe div se, Alpy se dají objet!
A tak jsme se před létem ujistili, že máme na cestu dostatek času a zbytek, až na revizi a opravu kola,
jsme neřešili. Den před odjezdem jsme se sbalili, Bob pomocí webové stránky mapy.cz a pár úprav
vykouzlil trasu (cíl naší cesty, Trieste v Itálii, mi byl, snad nezáměrně, zatajen, proto jsem si po
značnou část cesty myslela, že poslední zemí, do které vjedeme, bude Slovinsko) a mohli jsme jít do
hospody s Peťankou a Aničkou. Snad i kvůli tomu jsme ještě ten večer odjezd domluvili „až“ na
devátou hodinu, během následujícího rána posunuli na desátou a nakonec jsme vyrazili v jedenáct, za
což se velmi omlouvám, ale… A řeknu to ještě hodněkrát (Omlouvám se mamince za sprostá slova…)
Debilní tašky!
Kdybyste náhodou nevěděli, kudy k moři, tak nejkratší cesta z Frýdku vede přes Olešnou (kde jsme si
nedali první pauzu u espressa, jak navrhoval Bob – ano, tohle si pamatuji, ale na název toho
městečka, kde jsme strávili dva dny u moře, si prostě vzpomenout nemůžu… Snad pomůžou mapy.),
Hukvaldy, kde jsme se už zastavili a dali si velký koláč, který vypadal jako frgál, ale nebyl to frgál a

Štramberk, kde jsme se vyfotili u
kašny (viz. fotka vedle).

Přes pamětihodnosti našeho kraje

jsme se dostali až… Ono je to

vlastně jedno, protože stále

odevšad se jede k dědovi, takže

jsme se prostě ještě nedostali až

tak moc daleko. Důležité je, že

jsme nezapomněli na oběd

(smažený hermelín – mňam), ale
na zítřejší snídani ano. Začali jsme
dobře, ale naštěstí Coop je všude.

Ten den jsme si mysleli, že je vedro, ale to jsme ještě neznali pravý význam slova „vedro“.
Každopádně na pár hodin jsme to zakempili na Štěrkovišti, přírodním koupališti u Otrokovic a koupání
jsme si užívali, jako kdybychom byli na cestě už čtrnáct dní. Ale to jsme ještě nevěděli, co je to špína.
Pobyt na Štěrkovišti obzvláštňovala a kulturně obohacovala (doufejme) teplá obsluha občerstvení U
dvou hrochů. Při čtení následujících řádků si domyslete typický přízvuk a ještě ho znásobte – potom
to bude přesné. Týpek evidentně nestíhal, a když ho na to občas někdo upozornil zvonečkem, zpoza
rohu pouze vykřikl něco jako: „Áno, áno, hoši, už letím!“ nebo: „Kdybych měl tři ruce, tak to odsýpá,
ale nemám.“, korunu tomu ovšem nasadil, když na kluka šinoucího se pro svůj hot dog volal: „No

taaak, šup, šup.“

Kus cesty vedl také kolem Baťova (k)análu a musím říct, že profrčet to na kole bylo mnohem
příjemnější, než pádlovat skrz ten (v)olej. Ale Baťův (k)anál je srdcovka, proto jsme si postáli u
zdymadla (které se zrovna s lodí vypouštělo, takže to
bylo spíš „klesadlo“) a vyfotili se.

Ten večer jsme spali za fotbalovým hřištěm v Tvarožné
Lhotě (velmi květinová vesnice). Nechali nás tam,
protože… A nyní opět cituji: „Však stanovat se může
všude.“ U hřiště byla hospůdka s dědou chytrolínem,
který nevěřil, že jedeme z Frýdku. Když mu Bob ukázal
cyklo opálení, uvěřil. Kromě toho, že Strážnické
brambůrky se prý dovážejí z Polska a tady se jenom balí,
tvrdil také to, že v okolí žije jenom pět zajíců a že jsme
tím pádem všech pět cestou viděli. Děda si u nás
domluvil ranní odvoz na rámu, ale už jsme ho nikdy
neviděli.
Dědů chytrolínů jsme po cestě potkali ještě spoustu.
Hodně z nich mluvilo pouze maďarsky, ale to pro fajn
pokec přece není žádná překážka. Jeden z nich (zrovna anglicky mluvící, jinak nejspíš rodilý Rakušan)
patrně nezaznamenal, že už tady máme Českou republiku a ne Československo.

Další den jsme už přejeli hranice

a ocitli se u našich bratia

Slováků. První dojmy super,

projížděli jsme skrz hrdé

královské město, perfektně

upravené a čisté (tady se někdo

inspiroval u Rakušanů), dojedli

jsme tam poslední českou

nektarinku a jeli dál. A potom

přišlo Záhorie. Obyvatelé si

dokonce udělali pěknou

kreslenou cyklostezkovou mapu,

ale s takovými „horami“ můžou
na turistický ruch zapomenout.

Byly to takové ty dlouhé táhlé

kopce, které nikdy nekončí. A
potom (a to je zajímavé) ne až tak dlouhé sjezdy. Déšť jsme přečkali v hospodě, kde jsme dostali již
zmíněnou mapu, espresso a falečnou kofču za necelé euro a spoustu rad od místního dědy.

Slovensko jsme projeli ve zdraví, ale sami jsme se tomu divili. Cyklotrasy občas vedly přes úzké silnice
s rychle jezdícími auty, kde byly po krajnicích křížky a nápisy „Úsek častých dopravních nehod“. To
nebyl příjemný kus cesty, navíc s neustálým protivětrem, takže i při sjezdu jsme museli šlapat.
V noci nám za hlavami chrochtali divočáci, což by nebylo tak hrozné (i když ne úplně příjemná
představa), kdyby za námi ráno nepřišel (nejspíš) myslivec s tím, že tam chodí ty divočáky střílet a že
nás klidně mohl trefit.
Pláže ve Slovinsku nejsou písečné (spíše prostě nejsou :D), a tak jsme si písku museli užít před
Bratislavou. Kompenzací za ztížené podmínky nám byly krásné borovicové lesy a já borovice prostě
miluji!
Boba na Slovensku znervózňoval ještě příležitostný (i častější) nepořádek. Ale abych těm našim
bratrům jen nekřivdila, tak třeba soutok Moravy a Dunaje byl nádherný. Tak nádherný, že stále
nevěřím, že takové místo opravdu existuje.
Kromě toho jsme třeba v hospůdce u řeky (kde byl mimochodem i lanový park Tarzania) potkali
týpka, který měl s sebou tři ovce a dvě kozy. Nutno podotknout, že jsme nebyli nikde v horách, ale ve
městě, kde byla i pokladna s KVC (kompletním vybavením cestujících), což značí, že železniční
zastávka je dosti velká.
Hned za Bratislavou jsme přejeli přes slovensko-rakouské hranice a při první příležitosti jsme si
přeprali nějaké kusy oblečení. To bylo poprvé, co jsem si tašky ověšela spodním prádlem. A naše
cesta pokračovala k Neusiedler See, kde jsme využili kempu, a umyli se celí. Cyklostezka poté vedla
skrz jezero, což se záhy ukázalo jako hloupost. Hlavně proto, že tam opravdu nebyl žádný 20
kilometrů dlouhý most. Místo toho tam byla loď. A aby to znělo více hustě, tak to napíšu anglicky –
Sometimes a boat is the road. Nebo – Sometimes a boat is the way, což dává větší smysl, ale

nerýmuje se to,

proto jsem tímto

způsobem chtěla

zachovat obě
verze.

A tak jsme se

dostali do

Maďarska. Do

země, jejíž řeči

nerozumíme, jejíž

měnu nemáme, do

země, kde servírují

smažený sýr s rýží a

kde se lidé zdraví

přípitkem na dobré

pocení (Jooo! Na

pot!). I tam si se

mnou snažil povídat jeden děda, ale nemělo to žádný smysl. Alespoň pro mě ne.
Maďarsko je pěkná země, ale člověka prostě vytočí, když pětkrát za den zmokne a následně uschne
(za což díky!). Ale jinak palec hore za obchody, kde se dá platit kartou.
Z Maďarska jsme přejeli opět do Rakouska a takto jsme rakousko-maďarskou hranici překročili ještě
hodně krát. Díky tomu jsme si mohli dopřát výborné (a to bez veškeré ironie) rakouské konzervy, kde
v guláši bylo opravdové maso, a čočka chutnala… Ne jako od maminky, ale jako z dobré školní jídelny.
A ty instantní polévky? Byly tam i kusy zeleniny, to by člověk nevěřil.
Abychom se dostali do Slovinska, museli jsme překonat hranici (nečekaně), která byla tvořena řekou.
I tady chyběl most. Pouze na druhé straně řeky byl vor. Po nastudování německy psaných instrukcí
jsme zazvonili na zvoneček a převozník, celník a pracovník informačního centra v jedné osobě nás
převezl na druhý břeh.

Ve Slovinsku je stanování i

bivakování zakázané, a tak

jsme k přespání využívali

kempy, případně

kempingplatzy, kde, jak jsme

doufali, je dovoleno strávit

noc. V Mariboru jsme si dali

odpočinkový den, během

kterého se, jak jsem doufala,
spraví mé zažívací problémy.

Jediné dvě památky, které

jsme v Mariboru navštívili, ve

spojení s ježděním bez tašek,

opravdu pomohly a ještě ten

večer jsme vyrazili do hor, kde

jsme stanuli na nejvyšším
bodě naší cesty (prý to bylo vysoké zhruba jako Lysá hora). Bylo to nakonec vlastně docela příjemné
stoupání v chládku a nahoře nás čekalo kotě, které rádo vylízalo vnitřek konzervy.
Ráno kotě zmizelo, tak doufejme, že jej mladí, kteří tam také přišli přespat, vzali do nového domova.
My jsme ale pokračovali dále. Slovinsko je kopcovité, ale ty výhledy! Opět jsem si říkala, že to snad
ani nemůže být opravdové, jak je to pěkné. Užili jsme si i ten nejkrásnější sjezd, co jsem měla tu čest
(s)jet a pokračovali jsme dále k nejhoršímu spaní (pokud nepočítám noc-nenoc ve vlaku a na nádraží)
za celý výlet. Poprvé a jedinkrát jsme spali pod širákem. Bylo horko. Aby neotravoval hmyz,
přehazovali jsme si přes obličeje oblečení, ale to jsme se potom zase potili a aby toho nebylo málo,
ještě nám za hlavami projížděly dlouhé nákladní vlaky, které zněly jako startující vrtulník.

Další den jsme se dostali do Pivky

Jamy, do nejhezčího kempu

vůbec. Byl v kopci, a aby se tam

vůbec dalo stanovat, vytvořili tam

provozovatelé takové terasky,

takže byly i přirozeně rozdělené
hranice mezi jednotlivými stany.

Prostě nádhera. Cesta tam ale

nebyla jednoduchá. Ten den jsme

najeli 133 kilometrů, což bylo

nejvíce za celou cestu k moři. Bylo

horko. Jako fakt hodně horko a já

zjistila, že jsem stále alergická na

slunce. Ten den jsme byli i

v Ljubljaně, kde jsme se nechali
vyfotit Čechy. Zalíbili se nám kvůli kloboučku a až později jejich původ odhalila GPS navigace česky
říkající: „Za pět set metrů odbočte doprava“.
Večer jsem byla tak zpocená, zaprášená a namazaná mlékem na opalování, že jsem se štítila dotknout
sama sebe.
Pivka Jama byla od moře vzdálená pouhých 44 kilometrů, nicméně byl to nejspíš ten nejnáročnější
den vůbec. Museli jsme přejet zbytek hor, cesta se na jednu chvíli změnila v chodníček nad dálnicí a
následně v kamenitou cestu, kde při tlačení zadní kolo ujíždělo snad na všechny strany. Do toho bylo
ještě 50°C na slunci, pouhých 38°C ve stínu a má alergie výrazně zintensivněla. To byly přesně ty
chvíle, kdy jsem v duchu a občas i nahlas nadávala na ty debilní brašny.
Každopádně ten den jsme k moři skutečně dojeli. Do Trieste v Itálii (to už jsem o cíli naší trasy
věděla), což bylo náhodné místo vybrané hlavně proto, že je u moře. V Itálii jsme moc dlouho
nepobyli. Bylo to hlavně proto, že jsme se nechtěli nechat zamáčknout mezi auta či jinak uvíznout ve
spárech dopravy. Italové totiž úplně nerespektovali pravidla silničního provozu, a tak jsme byli

opravdu vděční, když jsme podél

pobřeží dojeli do milovaného

Slovinska. Popravdě, měla jsem chuť
políbit slovinskou zem, tak byli ti řidiči
v Itálii strašní.

A stálo to za to. Možná tam neměli
písečné pláže (což by nejspíš ani

v Trieste nebylo), ale zato tam
cyklostezka vedla přímo kolem moře.

Bylo to, jako by nás Slovinsko
láskyplně přijalo do své náruče. To

moře, svěží slaný vzduch a ještě

zrovna zapadalo slunce, takže to
vypadalo jako… Vlastně úplně nevím,

jak to vypadalo, tohle je přesně chvíle, kdy se hodí napsat: To se musí zažít.
Dojeli jsme do Isoly (Aha! Už vím, jak se to tam jmenovalo…), kde jsme strávili další dva dny na plaži,
jak vybetonovaný břeh moře Slovinci hrdě nazývali. Už ani to vedro tolik nevadilo, mohli jsme se
zchladit v moři. Akorát noc a ráno bylo nepříjemné. Hlavně proto, že o stín byla v kempu nouze. Ty
dva dny u moře byly pro naše zadky požehnání. Nicméně potom už jsme vlastně ani nevěděli, co tam
máme dělat. A tak jsme jeli domů.

Cesta zpět byla možná ještě náročnější než cesta k moři.
Chtěli jsme využít vlaky, abychom se rychleji posunuli,
ale problém byl, že všechny spoje byly vedené přes
Rakousko (a to jsme nechtěli, protože Rakousko je
drahé) a těch pár spojů, co jely přes Slovinsko a
Maďarsko, zase nebraly kola. Později jsme se dozvěděli,
že to s tím nebráním kol není tak horké, že akorát ty
vlaky nebývají označené malým kolem. Nicméně na
náhradní plán v podobě rozebrání kola a zabalení jej do
pytle jsme připraveni byli.
Docela pohodlně (ve Slovinsku jezdí ty staré italské
vlaky, kde se dají sklopit sedačky tak, že se z kupéčka
udělá letiště) jsme se dostali až do Budapešti. Cestou
jsme viděli hořící krajinu a to byla síla. Hasiči tam sice
byli, ale podle mě neměli šanci. I když je pravda, že my
jsme projížděli už nejspíš uhašeným, nicméně stále
doutnajícím (a místy malinko hořícím) spáleništěm.

Z Budapešti jsme chtěli dojet na Slovensko na
kole a to bylo velmi náročné. Hlavně kvůli

pekelnému vedru, absenci stínu a
nedobrovolnému ohřívání vody v bidonu.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme zastavovali u

každého obchodu, abychom koupili
vychlazenou vodu. Nebylo to až tak často, jak
se může zdát.
Ale ten pocit, když jsme dojeli na Slovensko!

Jako bychom už byli skoro doma. Sice
smradlaví, zpocení, špinaví (a to fakt hodně!)
a celkově dost nechutní, ale v podstatě doma.
Najednou jsme zase rozuměli nápisům a byl
kolem nás nepořádek, čehož bych si možná ani nevšimla, ale Bob rozhodně ano. A to chceš!

Nadšení z piva za normální cenu a

z (pro studenty) levného cestování

(za 10 euro do Čadce? Parráda)

jsme usedli do vlaku. A začala ta
nejdelší noc celé naší cesty.
Trochu se mi příčí nazývat to nocí.

Každopádně ze Štúrova vlakem do
Bratislavy, tam tříhodinové čekání

(Mimochodem… V jedenáct hodin

večer třicet stupňů? Není to

nezákonné? :D), potom

z Bratislavy do Žiliny opět dráhami

a v Žilině tentokrát asi

dvouhodinové čekání. Nakonec

z Žiliny do Čadci, kde jsme se už na
další čekání vykašlali a prostě se do té Turzovky rozhodli jet na kole. Celkově jsme spali zhruba dvě
hodiny. Já ve vlaku z Bratislavy do Žiliny, Bob v Žilině na nádraží.
Nicméně cestou z Čadci jsem poznala, jaké to je za jízdy usínat. A ano, vím, že to není vůbec dobré,
když vám ujíždí přední kolo do strany, ale co s tím, když nikde nebylo, kam si lehnout. Za Turzovkou
jsme našli příjemný potok, který sice nebyl ideální na spaní
(Je v něm mokro, že… Né, sranda, jezdila tam auta a byly
tam nepohodlné kameny.), ale byl parádní na smytí mořské
soli smíchané s několika vrstvami potu a opalovacího
krému. Ve zkratce… Na smytí třech dnů cesty. To mě
kupodivu probralo a spací pauzu jsme udělali nakonec až
v Raškovicích, kde jsem také zjistila, že jsem píchla. Poprvé
za 1200 km. 13,2 km před domovem (Jo, zrovna jsem si to
vyseznamovala). Ironie? Spíše prokrastinace v praxi –
oddalování nepříjemného.
Bylo to vlastně docela zvláštní. Už v Klokočově jsem si říkala,
že jsme vlastně doma. Ale babička na chalupě nebyla, takže
jsme šlofíka odsunuli na ty Raškovice. Ale on je to i z chaty
vlastně docela kus. Když jsme byli na Bílém kříži, už jsem ani
nepředpokládala, že bych měla snad ještě šlapat. Navíc

s polévkou v břiše? To se nedá. :D

Trochu nám na té cestě narostl hřebínek. Když se nás někdo odvážil předjet, měla jsem chuť na něj
zařvat: „No, jo, ale ty nemáš v nohách 1200 km!“ a jak později vylezlo z Boba, měl podobné choutky.
Ale spoustu nám to dalo. Já jsem se kupříkladu naučila jezdit na těžký převod i do kopce, abych
následně zjistila, že to nemám dělat. Zjistila jsem, že už se docela dokážu ovládat i při alergii (Nebo

ne, Bobe?), že už nerozbíjím hrady z písku a tak. Přišla
jsem na to, že vlasy mohou vypadat ne dobře, ale
snesitelně na povrchu, ale uvnitř mohou být tak
nechutné, že když jsem si do nich sáhla, musela jsem
si potom umýt ruku.
Mám až posvátnou úctu k tátovému kolu, protože
fakt respekt, že to ujelo, ale ještě větší úctu mám
k Bobovi, který si s ním den hrál, aby toho bylo
schopné.
Takže co závěrem? Bylo to parrrádní! Nikdy bych
nevěřila, že vydržím s jedním člověkem čtrnáct dní
v kuse a přitom ho budu mít pořád totálně ráda. Tak
díky!



Jak jsme na kole dojeli k moři

PDF file: Jak jsme na kole dojeli k moři.pdf



© 2019 PERPETUM
info@dragif.cz

DraGIF.cz - snadný a efektní způsob sdílení PDF na Facebooku


jazyková verze:   language version: EN  jazyková verze: CZ


Příroda.czBejvavalo.czoriginální samolepky na stěnuplastikové modely