DraGIF.cz

snadný a efektní způsob sdílení PDF dokumentů

Nahrát nový PDF a převést na GIF Galerie Jak funguje DraGIF.cz Hledání language version: EN

Karel Čapek: Bílá nemoc

Karel Čapek: Bílá nemoc
Adresa GIF náhledu pro sdílení:
https://dragif.cz/pdf/aGts

Velikost PDF souboru:
342.95 kB


Klíčová slova: Karel Čapek: Bílá nemoc:
kniha, karel čapek, sci-fi, válka, war
Zdroj PDF:
Maxzone.eu
PDF soubor zdarma ke stažení:PDF soubor zdarma ke stažení: http://www.pdfknihy.maxzone.eu/books/capek_karel/bila_nemoc.pdf
Stažení: bila_nemoc.pdf



» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «

Podobné PDF dokumenty






» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «





Přepis textového obsahu PDF dokumentu bila_nemoc.pdf:


Karel Čapek

BÍLÁ NEMOC
Znění tohoto textu vychází z díla Bílá nemoc tak, jak bylo vydáno
v Československém spisovateli v roce 1994 (ČAPEK, Karel.
Dramata : Loupežník : R.U.R. : Věc Makropulos : Bílá nemoc : Matka. 1.
soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1994. 472 s. Spisy,
sv. 7.).
Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské
knihovny v Praze:
www.mlp.cz/karelcapek.
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem
Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku
Karla Čapka a Českého národního korpusu.

BÍLÁ NEMOC

DRAMA O TŘECH AKTECH

VE 14 OBRAZECH

PŘEDMLUVA

První podnět k této hře dal mi před léty námět přítele lékaře dr. Jiřího
Foustky: doktor, který objeví nové paprsky, ničící zhoubné nádory, najde v
nich paprsky smrti; jich pomocí se stane samovládcem a neblahým
spasitelem světa. Z toho námětu mi utkvěla představa lékaře, který má
svým způsobem v rukou osud lidstva. Ale za našich časů je tolik lidí, kteří
mají nebo chtějí mít v rukou osudy národů nebo člověčenstva, že by mě
nikdy nezlákalo rozmnožit je ještě o jeden exemplář, kdyby tu nebyl druhý a
nutkavější podnět: tím je naše doba sama.
Jeden z charakteristických znaků poválečného lidstva je ústup od toho,
čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita; v kterémžto slovu je
zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru,
usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v
duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje.
Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný; ne
člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným
předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej
mravně omezovalo v jeho vůli a právech. Stát, národ, režim je nadán
všemohoucí autoritou; jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se
svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně
naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě
autokratickému a násilím uloženému řádu. Prostě duch politické autority se
v dnešním stavu světa výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a
demokratické humanity; tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v
dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa. Zevně
se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a
rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.
Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech
hospodářských a sociálních; nebo je možno jej vykládat v biologických
termínech boje o život; ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou
velikých antagonických ideálů. Na jedné straně mravní ideál všelidské
humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému
lidskému životu i právu. Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál
moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným
prostředkem a lidský život jenom nástrojem. Řečeno v termínech dnes
běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a
ctižádostivých diktatur. A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti
byl popudem k napsání Bílé nemoci.
Mohla by to být rakovina nebo jiná choroba místo fingované “bílé
nemoci”; ale autor se snažil pokud možno přenést jednotlivé motivy i samu
lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na
skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy; mimoto cítil ono
malomocenství do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu
bílé rasy; taková epidemie připadá dnešnímu člověku jako návrat k
morovým ranám středověku. Autor úmyslně navodil celou dramatickou
situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie; neboť člověk nemocný
a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity; jeho závislost na
laskavém mravním řáduje nejhlubší. Dva velké světové názory se tu
utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o
životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci,
se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten
pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc
trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu
míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude?li se ten
spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a
neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám
jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně
převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal. V tom právě
spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme;
neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s
právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné
tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a
veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který
lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle
člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k
moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své “všechny lid”, Galéne,
tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné
konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je
nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk. Ať jakkoliv dopadne
válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení
Člověk zůstal nespasen.
Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením;
ale jde?li o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi
skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho
řešení ponechat dějinám. Snad můžeme mít důvěru i v příští lidi, jako jsou
ti dva čestní a rozumní mladí lidé v závěru hry; ale konečné řešení zůstává
politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako
diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně
světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa.

OSOBY:

I. AKT

Dvorní rada

DVORNÍ RADA PROF. DR. SIGELIUS

DOKTOR GALÉN

PRVNÍ ASISTENT KLINIKY

DRUHÝ ASISTENT

PRVNÍ }

DRUHÝ }

TŘETÍ } PROFESOR

ČTVRTÝ }

MARŠÁL

POBOČNÍK

GENERÁL

MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ

JINÝ PÁN

ÚŘEDNÍ PÁN

SESTRA

NOVINÁŘ

JINÝ NOVINÁŘ
LÉKAŘI, OŠETŘOVATELÉ, NOVINÁŘI, SVITA

PRVNÍ }
DRUHÝ } MALOMOCNÝ

TŘETÍ }

OTEC

MATKA

DCERA

SYN

II. AKT

Baron Krüg

DVORNÍ RADA SIGELIUS

BARON KRÜG

DOKTOR GALÉN

MARŠÁL

POBOČNÍK
DRUHÝ MALOMOCNÝ

OTEC

MATKA

III. AKT

Maršál

MARŠÁL

JEHO DCERA

MLADÝ KRÜG

MINISTR PROPAGANDY

POBOČNÍK

DOKTOR GALÉN

SYN

JEDEN ZE ZÁSTUPU

DAVY

JEDNÁNÍ PRVNÍ

DVORNÍ RADA

Obraz první

Tři malomocní ve fáčích.

PRVNÍ MALOMOCNÝ: Mor je to, mor. V naší ulici už je v každém
domě několik morem raněných. Povídám, sousede, vždyť vy
taky máte na bradě tu bílou skvrnu; a on, prý to nic, ani to
necítím. A dnes už z něho taky padají kusy masa jako ze mne.
Mor je to.
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc
tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest – Taková nemoc přece
nemůže přijít sama od sebe; to nás bůh trestá.
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Kriste panebože – Kriste panebože – Kriste
panebože –
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Trest! trest! to bych rád věděl, zač mám být
trestán. Já jsem tak mnoho neužil, člověče, leda bídy; to by byl
divný bůh, kdyby trestal chudáky, no ne?
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Počkej, však uvidíš. Ze začátku to máš jen
na kůži, ale až tě to začne žrát uvnitř jako tohohle, řekneš si, to
není možné, aby to bylo jen tak, to musí být trest, to musí mít
nějakou příčinu –
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Ježíši… Ježíši bože nebeský…
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Taky že má. Nás lidí už bylo příliš mnoho
na světě, a proto nás musí polovička vychcípat, aby bylo místo
pro druhé. Tak je to. Ty jsi pekař a uděláš místo jinému
pekounovi. A já jsem chudák a udělám místo jinému chudákovi,
aby zas někdo jiný místo mne nuzovala měl hlad. Proto musel
přijít ten mor.
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Žádný mor, malomocenství. Při moru bys,
člověče, zčernal, ale při malomocenství jsi bílý jako no, jako křída.
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Bílý nebo černý, mně je to fuk; jen kdybych
tak nesmrděl.
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Kriste panebože… Ježíši můj… Ježíši Kriste,

smiluj se…
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Copak ty, ty jsi sám; ale když se člověka
štítí vlastní žena a děti – Chudáci, jak mají se mnou vydržet! A
ženě se teď udělala bílá skvrna na prsu – Vedle nás bydlí
čalouník, a ten naříká ve dne v noci, ve dne v noci –
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Ježíši – Ježíši – Ježíši…
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Kuš! Kdo to má pořád poslouchat, ty
malomocný!

Opona

Obraz druhý

Pracovna dvorního rady profesora doktora Sigelia.

DVORNÍ RADA: …prosím, pane redaktore; mám ovšem jen tři
minuty času – to víte, moji pacienti! Tak co máme na srdci?
NOVINÁŘ: Pane dvorní rado, náš list by chtěl informovat veřejnost
z nejpovolanějších úst –
DVORNÍ RADA: – o takzvané bílé nemoci čili pejpinském
malomocenství, já vím. Bohužel se toho o něm píše ažaž. A příliš
laicky, pane. Po mém soudu se choroby mají ponechat lékařům.
Pište o nich v novinách, a většina čtenářů hned začne na sobě
hledat dotyčné příznaky, ne?
NOVINÁŘ: Ano, ale náš list by právě chtěl veřejnost uklidnit –
DVORNÍ RADA: Uklidnit? Člověče, čím ji chcete uklidnit? –
Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda,
pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale – (Krčí
rameny.) Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při
prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.
NOVINÁŘ: A jejich lékař –
DVORNÍ RADA: – jim předepíše mazání: těm chudším
hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám.
NOVINÁŘ: Pomůže to?
DVORNÍ RADA: Ano, proti zápachu, když se otevrou rány. To je
druhé stadium choroby.
NOVINÁŘ: A třetí stadium?
DVORNÍ RADA: Morfium, mládenče. Nic než morfium. A dost o
tom, ne? Je to ošklivá nemoc.
NOVINÁŘ: A je… velmi nakažlivá?
DVORNÍ RADA (tónem přednášejícího profesora): Jak se to vezme.
Neznáme totiž mikroba, který naši chorobu přenáší; víme jenom,
že se neobyčejně rychle šíří; dále že není přenosna na žádné zvíře
a že se nedá naočkovat ani člověku – aspoň mladému člověku ne;
ten krásný pokus udělal sám na sobě doktor Hirota v Tokiu.
Bojujeme, příteli, bojujeme, ale s neznámým nepřítelem. Můžete
napsat, že na mé klinice se na věci pracuje už třetí rok;
publikovali jsme o naší nemoci slušnou řadu vědeckých statí,
hojně a s uznáním citovaných v odborné literatuře – (Zvoní.)
Zatím je nezvratně zjištěno – bohužel mám jen tři minuty času.
SESTRA (vejde): Prosím, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Připravte pro pana redaktora vědecké publikace
naší kliniky.
SESTRA: Prosím.
DVORNÍ RADA: Můžete se o nich zmínit, mladý příteli. To
veřejnost uklidní, když sezná, jak se u nás usilovně bojuje proti
takzvanému pejpinskému malomocenství. My tomu ovšem
malomocenství neříkáme. Malomocenství neboli lepra je kožní
nemoc, kdežto naše choroba je čistě interní. Páni kolegové z kožní
kliniky si taky sice osobují právo o ní přednášet, ale – nu, nechme
toho. Naše choroba, pane, není žádný svrab. Můžete veřejnost
uklidnit, že o žádné malomocenství nejde. Kam by se hrabala
taková lepra proti naší nemoci!
NOVINÁŘ: Je to… vážnější nemoc než malomocenství?
DVORNÍ RADA: Nu ovšem. Daleko vážnější a zajímavější. Jenom
první příznaky připomínají obyčejnou lepru: malá bílá skvrnka
někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto
znecitlivělá – takzvaná macula marmorea; proto se té chorobě
také říká bílá nemoc; ale její další průběh je naprosto svérázný a
odlišný od obyčejné leprosis maculosa. My ji prostě jmenujeme
Čengova nemoc čili Morbus Tshengi. Doktor Čeng, žák
Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika
případech v pejpinském špitále. Velmi pěkná publikace, pane;
referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl
tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.
NOVINÁŘ: Čím prosím?
DVORNÍ RADA: Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý
svět. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá
choroba – to dělá ta bída; ale žádná dosud neměla takový úspěch
jako nemoc Čengova. To je prostě choroba dneška. Dnes už na ni
zašlo dobrých pět miliónů lidí, nějakých dvanáct miliónů je
aktuálně zachvácených a nejmíň třikrát tolik jich běhá po světě a
ani nevědí, že už někde na těle mají mramorovou a bezcitnou
skvrnu stěží zvící čočky – A to nejsou ani tři roky, co se ta nemoc
objevila u nás! Můžete napsat, že první případ v Evropě byl


Karel Čapek: Bílá nemoc

PDF file: http://www.pdfknihy.maxzone.eu/books/capek_karel/bila_nemoc.pdf

bila_nemoc.rtf (merinske)



© 2019 PERPETUM
info@dragif.cz

DraGIF.cz - snadný a efektní způsob sdílení PDF na Facebooku


jazyková verze:   language version: EN  jazyková verze: CZ


Příroda.czBejvavalo.czoriginální samolepky na stěnuplastikové modely