DraGIF.cz

snadný a efektní způsob sdílení PDF dokumentů

Nahrát nový PDF a převést na GIF Galerie Jak funguje DraGIF.cz Hledání language version: EN

Pastýřka

Pastýřka
Adresa GIF náhledu pro sdílení:
https://dragif.cz/pdf/aD1F

Velikost PDF souboru:
404.32 kB


PDF soubor zdarma ke stažení:PDF soubor zdarma ke stažení: ./data/pdf/a/D1F.pdf
Stažení: Pastýřka.pdf



» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «

Ukázka PDF dokumentů převedených na animované GIF





» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «





Přepis textového obsahu PDF dokumentu Pastýřka.pdf:


Katolický týdeník

25. – 31. července 2017 Téma

Moderní americká literatura

nabízí příběh mladé pastýřky,

která svým osudem připomíná
Jóba, Ježíše i Pannu Marii.

Báseň o putování vstříc konci
může být i naším příběhem.
„Vždycky mě to táhlo ke všemu, co bylo hodno lás-
ky,“ říká v proslulé básni spisovatele Robinsona Jef-
ferse Pastýřka putující k dubnu její hlavní hrdinka
Klárka Poutnice. Té větě předchází ještě jedna, kte-
rá se mi vždy zdála být větou hluboké lidské zkuše-
nosti, a tedy i té biblické. „Musíš mu říci, že veškerá
naše bolest vzniká z omezování lásky.“
Písmo svaté je jedním velkým, nekonečným pří-
během o putování. Lidé jsou v pohybu. Křižují zemi
od severu k jihu, od východu k západu a jsou skoro
pořád na cestě. Člověk hledá člověka, společenství
jedněch hledá společenství druhých. Hledá se zaslí-
bená zem i viditelné projevy Boží přítomnosti. Ne-
sejde na tom, jestli se putuje jeden den nebo sedm
let. Biblický rozměr života tkví v pohybu a i tehdy,
máte-li svůj dům postavený na pevných základech,
opouštíte jej – řečeno s Chestertonem – také proto,
abyste se do něj mohli vracet. Prožitky návratů, kdy
vás vítají vaši drazí, bývají krásné a jedny z nejsil-
nějších. Otevřená náruč milovaného, úsměvy dětí,
pes vybíhající na zápraží domu, na stole připravené
oblíbené jídlo, karafa vody, sklenice vína, čerstvě
umletá káva, švestkový koláč. Těšíte se na vůni zná-
mého místa, na chvíle ticha a bezpečí, na to, co jste
svou prací zbudovali a čemu Bůh žehná.
I přesto zase jednou vyjdete. Půjdete, kam bude
třeba, abyste se za pár dní nebo týdnů vrátili, k li-
dem, domů, k Bohu.

Putování je bolestné
Jeffersova Klárka Poutnice chodí přímořskou Ka-
lifornií proto, že musí. Lidé ji vyhnali. Je jiná. Pas-
týřka ovcí, krásná dívka, která prožila smutné dět-
ství a nemá nic než své stádo. Kdo mohl, využil její
bezbrannosti. Při svém putování drsným krajem od
moře k horám a cestičkami ve vřesovištích ztrácí
jednu ovečku za druhou. Jsou to její přátelé, o něž
se stará, jak nejlépe umí. Neopustí ani tu poslední.
Vzpomenete si přitom na Jóba, jenž postupně přišel
skoro o všechno, i na Krista, kterého v konečných
okamžicích pozemského života opouštěli jeho blízcí.
Jen málokdo je ochotný Klárce pomoci. Najde se
však pár takových, kteří se odváží. Jejich úděl je po-
dobný. Žijí na okraji, vědí, co jsou to ztráty, co tíha
života, co neštěstí. Vědí ale také, že radovat se lze
i z maličkostí. Z toho, že vyšlo slunce, že je krásný
den, že Bůh požehnává a že je kde spát, co jíst a do
čeho se obléct. Všichni ostatní se té mladé ženě, če-kající dítě, posmívají. Ať se o sebe postará. Ani nám nikdo nepomohl. Co je nám do druhých...
„Už táhne! Toulavá Klárka z kopců! ... Hele, Klár-
ko, kde máš milého? Pustil tě k vodě, viď, po tom, co
se stalo?“ Připomeňte si evangelní slova o tom, jak
členové rady i vojáci volali na Ježíše: „Když jsi židov-
ský král, zachraň sám sebe.“ Tuhle zkušenost máme
asi všichni. Ale máme i něco jiného. Útěchu Boží
milosti, doteky Božích slov i hmatatelnou naději,
že i tragický rozměr života má svůj smysl. Ne vždy
je to jednoduché a bolest ze ztrát bývá k neunesení.

Pouť nás navrací k sobě samým
Má osobní zkušenost s těmi, kteří zůstali tvá-
ří v tvář oběma totalitám stateční a věrní, mi dá-
vá sílu si uvědomit, že Ježíšovo putování Palesti-
nou, od člověka k člověku, od narození ke smrti a vzkříšení, změnilo celý svět a v živém Slovu ne-
bude u konce nikdy. Bez putování bychom se sice
nedostávali do obtížných mravních situací a ne-
museli dnes a denně řešit menší či větší problémy,
jenže bez pohybu těla a ducha, bez probuzeného
života vyznávajícího křesťana, který ve všem, ne-
jen v něčem, nese ke druhým Krista, bychom o so-
bě nezjistili vůbec nic. Je pozoruhodné, jak senioři
a rovněž lidé různých handicapů bývají aktivní a za-
měření k pomoci druhým. Kolik jsem vyslechl v ži-
votě příběhů o Klárce Poutnici? Kolik podobných
osudů mužů a žen jsem poznal? Desítky? Stovky?
Tisíce?
Je léto. Člověk touží jít ven a nebýt sám. Přiroze-
ně na své cestě něco ztrácí. Iluze, energii, druhé lidi
a tu a tam i naději a víru, že bude líp. Přesto se ale
na cestu vydá. Zas a znovu. Nesejde na tom, jde-li
pěšky, jede na kole, autem, vlakem anebo má sílu dojít jen k lípě uprostřed návsi, posadit se a dívat se,
modlit se a číst. V životě, jak mi říkala jedna moud-
rá žena, se budeš muset vzdát víc než jen hmotných
věcí, které máš rád. A měla pravdu. Putování cestou
necestou nás učí přestávat lpět na tom, co je zbytné.
Pouť nás navrací k sobě samým. Ke svému středu
a k tomu, kdo je sám tím největším Poutníkem dě-
jinami – Ježíš, Pravda, skrze niž se přichází k Bohu
Otci.
Příběh Klárky Poutnice je pro letní dny jako stvo-
řený. Můžete si ho zasadit do prostředí, které je vám
blízké. Mladá žena plná laskavosti, citů a něhy kráčí
ke svému konci. Opuštěná, ale ne bez naděje. Jako
Panna Maria stojící pod křížem, která o všem, co se
jí přihodilo, doma i na cestách, rozvažovala a stala
se přímluvkyní nás všech putujících.

ZDENĚK A. EMINGER,

teolog

Letní období, plné cest a puto-

vání, je vhodnou příležitostí

k tomu, abychom si zřetelněji

uvědomili, proč Skutky apoštolů

označují křesťanskou víru slo-

vem „cesta Páně“ (18,25) nebo
prostě jenom „cesta“ (9,2n).
Novozákonní překlady si s tím neví příliš rady a vklá-
dají sem slova „náboženství, nauka, vyznání“. Jak-
koli je lze všechna s křesťanstvím spojit, přece jen se
tím zastírá něco podstatného.
Metafora cesty slouží k interpretaci lidské exis-
tence ve většině náboženství a filozofií. Základem je
poznání, že člověk sice existuje přítomen sám sobě
a druhým osobám, ale toto jeho „jsem“ má ráz pře-
chodu od „byl jsem“ minulosti k „budu“ budouc-
nosti. Naše trvání je rozvrženo do následnosti dějů,
a právě to je vyjádřeno obrazem putování.
Skutky, které jsem vykonal, a události, které se mi
přihodily, jsou výrazem a prostředkem vztahů, které
spoluutvářejí mou identitu. A zde se otevírá druhá
úroveň metafory, jež si všímá lidského společenství.
Život jednotlivce je neopakovatelná část cesty, jejíž
celek tvoří dějiny lidstva.
Otázkou je, zda máme trvání jednotlivce a lidské-
ho společenství chápat jako prosté bezcílné toulání
nebo můžeme mít za to, že má jeden konečný cíl,
který dává každému dílčímu kroku smysl a směr.
A právě tady se metafora cesty stává podobenstvím
náboženským, neboť vznik rozumné a svobodné lid-
ské bytosti se jeví jako jakési vyjití od Boha coby po-
čátku, a trvání životní cesty, nakolik má ráz skutků
mravně dobrých či zlých, se jeví jako vcházení do
téhož Boha coby cíle.

Je nám dáno chodit s Bohem
Také Zjevení představuje vztah mezi člověkem
a Bohem obrazem cesty – a to jak u jednotlivce, tak
u lidských uskupení, neboť „Bůh si nepřál posvě-
tit a spasit lidi jednotlivě [...], nýbrž chtěl z nich vy-
tvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu
sloužil“ (Lumen gentium 9). Vzorem je tu exodus:
Hospodin dává Izraeli vyjít z Egypta, doprovází ho
při přechodu přes poušť a uvádí ho do zaslíbené ze-
mě, kde s ním chce přebývat. Počátky lidstva, jeho
dějiny i konečný úděl jsou pak vykládány s pomocí
této základní zkušenosti: nemá-li být lidská existen-
ce bezcílným tuláctvím, nýbrž poutí do trvalého do-
mova, pak je třeba „chodit s Bohem“, „po Božích
cestách“.
Jinak řečeno, člověk má vědomě prožívat své dny
ve vztahu k Bohu, poznávat ho a dělat „to, co mu vidí
na očích“. Mravní kvalitou svých skutků sdílí nebo
odmítá kvality, které jsou vlastní Bohu. Má být dob-
rý, pravdivý, spravedlivý, milosrdný atd., protože
takový je v plném slova smyslu Hospodin, který se
při vší své neskonalé přesažnosti stal pro svého tvo-
ra vzorem. Pokud tedy člověk následuje tento vzor,
je ve společenství s Bohem. Pokud tak nečiní, jde
cestou bezbožníků.
Spolu se všemi lidmi spěje člověk k situaci, v níž
bude rozpleten labyrint dějin: ke dni, v němž se „ši-
roká cesta“ hříšníků definitivně ukáže být slepou
uličkou, zatímco „úzká cesta“ (Mt 7,13-14) těch,
kdo věří v Hospodina a jeho Pomazaného, dospěje
tam, kde je jedinou směrodatnou skutečností Pán
Bůh.

Bez kříže není vzkříšení
Z křesťanského hlediska je rozhodující to, že cestou
Boží je Ježíš Kristus (Jan 14,6). Skrze něho Bůh při-
chází k nám, stává se naším souputníkem, vytváří si
ke každému z nás jedinečný boholidský vztah, pro-
jevuje nám lásku až do krajnosti. Právě skrze Kris-
ta i my přicházíme k Bohu. Jsme-li s ním jednoho
Ducha, pak milujeme Boha Otce a dospěli jsme ke
svému cíli.
Od okamžiku, kdy jsme skrze obrácení vstoupili
na cestu plnosti Boží, jíž je Kristus, už kráčíme od
milosti k milosti (Jan 1,16): „Když jste přijali Krista
Ježíše jako Pána, pak v něm také choďte“ (Kol 2,6).
Dospěli jsme do Boha, do plnosti Bytí, které pro-
dlužuje pouť naší smrtelné existence v nekonečný
příběh lásky. „V něm žijeme, pohybujeme se, jsme“
(Sk 17,28) – s úžasem a vděčností můžeme stále
hlouběji pronikat do nitra Nejsvětější Trojice.
Budiž ale jasně řečeno, že cesta do „absolutní
budoucnosti“ Boží se otevírá v Ježíši ukřižovaném,
který se za nás vydal tak dokonale, že už sám neměl
žádnou lidskou naději a žádnou budoucnost, dokud
mu ji Otec neotevřel vzkříšením z mrtvých. To, co
z nás činí křesťany, vyjádřil sv. Pavel tím, že se vůči
jiným podobám religiozity vymezil slovy: „My však
kážeme Krista ukřižovaného“ (1 Kor 1,23). Jistě,
bez víry v Ježíšovo vzkříšení by byly pašije jenom pří-
během o definitivní marnosti náboženských nadějí
(Lk 24,13nn). Nikdo se však s Ježíšem nesetká v tri-
umfu vzkříšení, pokud nepřijme jeho výzvu „sám
sebe zmařit“ (Flp 2,7) a jít za ním.

Cesta pokání a obnovy
Putující církev je proto sama sebou a spěje k Bohu
jen tehdy, pokud za svým Pánem „jde trvale cestou
pokání a obnovy“ (Lumen gentium 48). Musí stále
usilovat o svou vnitřní očistu, která potom nutně
dochází výrazu ve snaze o to, aby byly vnější formy
jejího vystupování a působení pořádány tak, že bu-
dou co nejpravdivějším a nejzřetelnějším výrazem
Božího vztahu ke světu.
Papež František ostatně uvedl něco podobné-
ho, když vyzval všechny místní církve k pastorační
a misijní konverzi, jež vyžaduje, abychom „odvážně
a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangeli-
zační metody svých společenství“ (Evangelii gau-
dium 33).
Také tato cesta je nyní před námi, také o ní máme
uvažovat.
VOJTĚCH NOVOTNÝ,vyučující na KTF UK
Kdy dospějeme ke svému cíli?

Na letní cestě s Klárkou Poutnicí
Biblické pojetí člověka je nutně spjato s putováním, s chůzí odněkud někam a nejlépe s Bohem. Člověk je i v literatuře označován jako poutník nebo poutnice.

Snímek Jozef Sedmák


Pastýřka

PDF file: Pastýřka.pdf

KT_30.indd



© 2019 PERPETUM
info@dragif.cz

DraGIF.cz - snadný a efektní způsob sdílení PDF na Facebooku


jazyková verze:   language version: EN  jazyková verze: CZ


Příroda.czBejvavalo.czoriginální samolepky na stěnuplastikové modely