DraGIF.cz

snadný a efektní způsob sdílení PDF dokumentů

Nahrát nový PDF a převést na GIF Galerie Jak funguje DraGIF.cz Hledání language version: EN

Solženicyn projev při udělení Templetonovy ceny

Solženicyn projev při udělení Templetonovy ceny
Adresa GIF náhledu pro sdílení:
https://dragif.cz/pdf/aC91
Popis:
Tento projev pronesl A. I. Solženicyn v Guildhall
v Londýně 10. 5. 1983 po převzetí ceny
Templetonovy nadace za pokrok v náboženství.
(Přeloženo z anglického překladu ruského
originálu)
Velikost PDF souboru:
205.21 kB


PDF soubor zdarma ke stažení:PDF soubor zdarma ke stažení: ./data/pdf/a/C91.pdf
Stažení: Solženicyn_proj…y ceny.pdf



» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «

Ukázka PDF dokumentů převedených na animované GIF





» Zdarma nahrát nový PDF dokument na DraGIF.cz a převést na animaci «





Přepis textového obsahu PDF dokumentu Solženicyn_projev při udělení Templetonovy ceny.pdf:


Projev Alexandra Solženicyna při převzetí ceny

Templetonovy nadace

Vzpomínám, jak jsem ještě jako malý chlapec před půl stoletím slýchával starší lidi
vysvětlovat všechny ty hrůzy, které tehdy zachvátily Rusko, „to všechno se stalo proto, že

lidé zapomněli na Boha.“

Od těch dob se bezmála padesát let zabývám dějinami naší revoluce. Přečetl jsem stovky
knih, shromáždil stovky osobních svědectví včetně osmisvazkového vlastního, jen abych
odklidil něco z těch sutin, které tu zanechalo ono kataklyzma. Kdybych však dnes byl
vyzván, abych co nejstručněji vyjádřil hlavní příčiny této ničivé revoluce, jíž padlo z
mého lidu za oběť na šedesát milionů lidí, nedovedl bych to vystihnout lépe, a proto bych
opakoval toto: „To všechno se stalo proto, že lidé zapomněli na Boha.“

Událostem Ruské revoluce lze dnes, na sklonku století, už rozumět v kontextu čehosi, co
existuje i v tom zbylém světě. Je to proces univerzálního významu. Kdybych měl určit
základní rys dvacátého století jako celku, opět bych nenašel přesnější a jadrnější vyjádření
než: „Lidé zapomněli na Boha.“ Determinujícím činitelem všech velkých zločinů tohoto
století je úpadek lidského vědomí zbaveného transcendentní dimenze. Prvním z nich byla
první světová válka. I mnohému dnešnímu neduhu předcházejí cesty, které lze zpětně
vysledovat až k ní. Vzpomínka na tuto válku se už asi vytratila, byla to však válka, kdy
Evropa, kypící bohatstvím a hojností, podlomila v sebeničivé křeči svou vlastní moc na
celá staletí, ne-li navždy. Jediným možným vysvětlením této války je zatmění mysli
evropských vůdčích duchů, způsobené ztrátou vědomí Nejvyšší moci. Jen bezbožná zášť
mohla přimět okázale křesťanský svět k užití bojových plynů, zbraně vymykající se
evidentně mezím lidskosti.

Podobný defekt vědomí, pozbyvšího veškerého božského rozměru, se projevil po druhé
světové válce, kdy Západ podlehl ďábelskému pokušení „nukleárního deštníku“. To je,
jako kdyby se řeklo: „Odložme všechny starosti, zprostěme mládež jejích povinností a
závazků, vykašleme se na vlastní obranu (neřku-li na obranu druhých), zacpěme si uši, ať
neslyšíme sténání z Východu, a žijme místo toho honbou za štěstím. Budeme-li ohrožení,
ochrání nás jaderné zbraně. Nebudeme-li, ať nám svět vleze na záda!“

Původcem žalostného stavu, v němž se dnes Západ ocitá, je osudný omyl: víra, že tím
nejdůležitějším jsou jaderné zbraně, zatímco ve skutečnosti je obrana záležitostí
statečných srdcí a pevných charakterů.

Pouze ztráta oné vyšší intuice, která pochází od Boha, umožnila, aby Západ po první
světové válce přijal s klidem prodlužovanou agónii Ruska, když bylo hordami kanibalů
rváno na kusy; nebo podobné rozbíjení Východní Evropy po druhé světové válce. Západ
nepostřehl, že to byl ve skutečnosti začátek zdlouhavého procesu, který znamená pohromu

pro celý svět; dokonce tomuto procesu dalekosáhle napomáhal. Jen jedinkrát v tomto
století se vzchopil, a to v boji proti Hitlerovi. Ale ovoce tohoto vítězství je už dávno
promarněno. Tváří v tvář kanibalismu objevil náš bezbožný věk dokonalé anestetikum –
obchodování! Takové jsou žalostné výšiny současné moudrosti.
Dnešní svět dosáhl stavu, nad nímž by minulost zvolala: „Toto je apokalypsa!“ Přesto
jsme v takovém světě vyrostli, zvykli si na něj, a dokonce se v něm cítíme doma.

Dostojevský varoval: „Mohou nastat závažné události a zastihnout nás intelektuálně
nepřipravené.“ A právě toto se stalo. Prorokoval, že „svět bude spasen teprve poté, až jej
ovládne duch zla.“ Zda bude spasen, to teprve uvidíme; bude to záležet na našem
svědomí, na duchovní připravenosti, na individuálních i společných postojích tváří v tvář
katastrofám. Ale to, že se duch zla prohání všemi kontinenty jako tornádo, to už nastalo.

Již jsme svědky automatické i svévolné devastace světa. Celé dvacáté století je už vtaženo
do víru ateismu a sebedestrukce. Tento skok do propasti má už nesporný globální aspekt,
a to nezávisle na politických systémech, na úrovni hospodářského či kulturního rozvoje,
na národních zvláštnostech. A současná Evropa, zdánlivě tak nepodobná Rusku z roku
1913, je dnes na pokraji stejného zhroucení, i když k němu dospěla poněkud jinými
cestami. Různé části světa se ubíraly rozličnými cestami, dnes se však přibližují k prahu
společného sesuvu.

V minulosti poznalo Rusko časy, kdy společným ideálem nebyl věhlas, bohatství,
materiální úspěch, nýbrž zbožný život. Rusko tehdy do sebe vstřebalo ortodoxní
(pravoslavné) křesťanství, věrné Církvi prvních staletí. Pravoslaví dokázalo ochránit svůj
lid i pod jhem cizího panství trvajícího více než dvě stě let. Ve stejné době odrazilo i
zhoubné nájezdy křižáků. Během těchto staletí srostlo s osobností našeho lidu, stalo se
součástí jeho myšlení, utvářelo jeho každodennosti, jeho pracovní rytmus, určovalo
hodnoty jeho podnikání, organizovalo plynutí týdne i roku. Víra se stala tvárnou i
jednotící silou národa.

V 17. století však bylo ruské pravoslaví závažně oslabeno neblahým vnitřním rozkolem. V
18. stol. zemí otřásly proměny násilně prováděné carem Petrem, které přály
hospodářskému podnikání, organizaci státu a vojska na úkor nábožného ducha a
národního života. Spolu s tímto jednostranným petrovským osvícenstvím pocítilo Rusko
první poryv sekularizace, zesvětštění. Jeho zvolna působící jed pronikl v průběhu 19. stol
vzdělané vrstvy národa a otevřel tak cestu marxismu. V epoše revoluční pak ruští
vzdělanci víru prakticky ztratili a tato ztráta ohrozila i široké vrstvy národa.
Byl to zase Dostojevský, kdo si vzal ponaučení z Francouzské revoluce a zejména z její
nenávisti k církvi. Nahlédl, že „revoluce musí nutně začít ateismem.“ Je to naprostá
pravda. Svět však dosud nepoznal bezbožnost tak organizovanou, militarizovanou a
důsledně zlovolnou, jak ji hlásá marxismus. Ve filosofickém systému Marxe a Lenina a v
jádru jejich psychologie je nenávist k Bohu základní hnací silou, fundamentálnější než
všechny jejich požadavky politické a ekonomické. Militantní ateismus v komunistické
politice není něčím okrajovým nebo náhodným. Je naopak její středovou osou. Aby mohl
komunismus uskutečnit své ďábelské cíle, potřebuje ovládat obyvatelstvo zbavené

náboženského i národního cítění. Proto rozbíjí víru i národnost. Oba tyto cíle komunisté
otevřeně vyhlašují a s nemenší otevřeností je prakticky prosazují. Do jaké míry usiluje
ateistický svět o zničení náboženství, do jaké míry mu ono leží v žaludku, dokazuje celá
síť intrik kolem nedávného pokusu o zavraždění papeže.

Dvacátá léta v SSSR jsou svědky nekonečné řady obětí a mučedníků z řad pravoslavného
kněžstva. Dva metropolitové byli zastřelení. Jeden z nich byl předtím zvolen lidovým
hlasováním své diecéze – totiž petrohradský Venjamin. Patriarcha Tichon se dostal do
rukou Čeky /GPU/ a pak zemřel za podezřelých okolností. Zmizela celá řada biskupů a
arcibiskupů. Desetitisíce kněží, řeholníků a řeholnic, násilím nucených popřít slovo Boží,
byly mučeny, stříleny ve sklepích, posílány do lágrů, do vyhnanství v pusté tundře
dalekého severu, vyhazovány v pokročilém věku na dlažbu bez přístřeší a bez jídla.
Všichni tito křesťanští mučedníci kráčeli na smrt pro víru zpříma. Odpadlíků bylo mezi
nimi nemnoho.
Desítkám milionů laiků byl znemožněn přístup do chrámů. Měli zakázáno vést své děti k
víře. Věřící rodiče byli násilím odlučováni od dětí a zavíráni, zatímco děti byly odváděny
od víry hrozbou a lží. Lze dodat, že nesmyslná destrukce ruského zemědělství v třicátých
letech /tzv. rozkulačování a kolektivizace/, která nevedla k žádnému ekonomickému zisku
a při níž přišlo o život patnáct milionů rolníků, byla prováděna s takovou krutostí
především a právě proto, aby byl rozbit náš národní životní styl a aby bylo z řad rolnictva
vymýceno náboženství. Stejná duchovní perverzita ovládala brutální souostroví Gulag,
kde byli lidé vybízeni k přežití na úkor druhých.

Jen rozumu zbavení ateisté mohli vymyslet nehoráznosti plánované dnes v SSSR a
znetvořující ruskou zemi: ruský sever má být zatopen, tok severních řek obrácen, život
Arktického oceánu zničen, vody odvedeny na jih, do krajin už předtím devastovaných
stejně šílenými „stavbami komunismu“.

V době, kdy bylo třeba soustředit síly k boji proti Hitlerovi, Stalin cynicky zaujal postoj
přátelský k církvi. Zdání vyvolané touto podvodnou hrou, v níž v posledních letech
pokračoval pomocí všelijakých aranžovaných podívaných i Brežněv, je na Západě
bohužel lehkovážně přijímáno. O tom, jak je pevně komunismus propojen s nenávistí k
náboženství, však svědčí příklad nejliberálnějšího sovětského předáka Chruščova; i když
podnikl významné kroky k rozšíření svobody, znovu rozdmýchal leninovskou
protináboženskou posedlost.

Je tu však něco, s čím nepočítali. V zemi, kde jsou chrámy srovnávány se zemí, kde
vítězný ateismus triumfuje už po dvě třetiny století, kde je kněžstvo pokořováno a
zbaveno jakékoli nezávislosti, kde to, co církvi jakožto instituci ještě zbylo, je tolerováno
kvůli propagandě adresované Západu, kde ještě dnes jsou lidé posíláni do lágrů pro svou
víru, a pokud se tam třeba o Velikonocích společně modlí, jsou zavíráni do korekcí, v této
zemi pod komunistickým parním válcem přežívá křesťanská tradice!

Je pravda, že miliony našich krajanů jsou korumpovány a duchovně vyprázdněny
oficiálně vnuceným ateismem. A přesto tam zbývají miliony věřících. Pouze vnější tlak
jim brání v sebevyjádření. Ale jak tomu bývá v časech protivenství a pronásledování, i v
mé zemi dosáhlo vědomí Boha velké hloubky a naléhavosti.

Právě zde můžeme spatřovat rozbřesk naděje. Jakkoli se komunismus ježí tanky a
raketami, jakkoli úspěšně dobývá povrch zeměkoule, není mu dáno potřít křesťanství.

I když Západ musí zakusit nápor komunismu, náboženství zůstává svobodné. I na Západě
vedl dějinný vývoj k tomu, že náboženské vědomí se tu dnes vytrácí. I zde došlo k
neblahému rozkolu, ke krvavým náboženským válkám, i zde zavládla zášť. Snad ani není
třeba dokazovat, že od pozdního středověku je Západ zaplaven náporem postupujícího
zesvětštění. Toto postupné podlamování síly zevnitř ohrožuje víru snad ještě nebezpečněji
než násilné útoky na náboženství zvenčí.

Erozí, postupující neznatelně v průběhu desítek let, přestal být smysl života na Západě
něčím víc než honbou za “štěstím“. Tento cíl je dokonce slavnostně garantován ústavními
zákony. Pojmy dobra a zla jsou přitom už po několik století vysmívány. A z běžného
užívání jsou vykázány. Nahradilo je politické nebo třídní pojetí efemérních hodnot.
Dovolávat se věčných pravd nebo poukazovat na to, že zlo zdomácní nejprve v
jednotlivých lidských srdcích a teprve pak se usadí v politickém životě, to už dnes
vyvolává rozpaky. A přesto se tu nepokládá za hanebnost, činí-li se dnes integrálnímu zlu
dnes a denně ústupky. Soudě podle ustavičného hroucení všelijakých koncesí,
uzavíraných před očima našeho pokolení, sune se Západ po šikmé ploše k propasti.
Západní společnost stále více pozbývá své náboženské podstaty, neboť zaslepeně
ponechává svou mladou generaci na pospas ateismu. Je snad třeba dalších důkazů
bezbožnosti, je-li po celých Spojených státech, údajně jedné z nejzbožnějších zemí světa,
promítán rouhavý film o Ježíšovi? Anebo uveřejní-li tam renomovaný denní tisk
nestoudnou karikaturu Panny Marie? Jsou-li však vnější práva takřka neomezená, proč by
pak měl člověk vynakládat vnitřní úsilí na to, aby se vystříhal nešlechetných činů?

Anebo proč by se měl zdržet rozněcování nenávisti, ať už je její důvod masový, třídní,
ideologický nebo jakýkoliv jiný? Tato nenávist dnes otravuje mnoho duší. Ateističtí
učitelé Západu vychovávají dnes mladé pokolení v duchu nenávisti k vlastní společnosti.
Pro samou kritiku a reptání se zapomíná, že nedostatky kapitalismu vlastně představují
základní kazy lidské přirozenosti zbavené omezení právě tak, jako jsou bez omezování
uplatňována všelijaká lidská práva.

Zapomíná se, že v komunismu (který zakroutí krkem všem umírněným socialistům, kteří
jsou nestabilní) se tytéž kazy stanou zcela bezuzdnými u každého, kdo zaujme jen trochu
vyšší postavení, a že komukoli jinému je tam dopřáno „rovnosti“ v bezectném otroctví.
Toto rozněcování nenávisti se dnes stává charakteristickým rysem svobodného světa. Je to
vskutku paradoxní: čím širší jsou osobní svobody, čím vyšší úroveň blahobytu nebo
dokonce nadbytku, tím zavilejší je tato slepá nenávist. Současný vývoj na Západě je
příkladem, který dokazuje, že spásy člověka nelze dosáhnout rozmnožováním hmotných

statků nebo hromaděním peněz. Tato neuhasitelná nenávist zachvacuje všechno živé, život
sám, svět s jeho barvami, zvuky a tvary, ba i lidské tělo. Rozhořčené umění dvacátého
století je živo touto ošklivou nenávistí, třebaže umění bez lásky je neplodné. Na Východě
umění upadlo, neboť bylo sraženo a zneuctěno, ale na Západě je jeho úpadek dobrovolný.
Je to sesuv do důmyslně strojeného podnikání, kdy se umělec sám staví na místo Boha,
místo aby se pokoušel vystihnout Boží záměr.

A opět stejný výsledek na Západě i na Východě vyplývá z celosvětového procesu a z této
příčiny! Lidé zapomněli na Boha.

Proti náporu celosvětového ateismu jsou věřící nejednotní a často zmatení. Nicméně by
křesťanskému /spíše už pokřesťanskému/ světu prospělo, kdyby se poučil příkladem
Dálného východu. Nedávno jsem měl možnost vidět ve svobodné Číně a v Japonsku, jak
přes zjevně menší určitost náboženských představ a přes neztenčenou „svobodu“, zcela
srovnatelnou s tou západní, si společnost a mladá generace uchovaly etický smysl v
mnohem vyšší míře, než je tomu na Západě, a jak jsou mnohem méně zasaženy
destruktivitou sekularizace.

Co lze říci o nedostatku jednoty mezi různými náboženstvími, je-li rozdrobeno samo
křesťanství? V posledních letech podnikají hlavní křesťanské církve jisté kroky k
usmíření. Jednají však příliš pomalu, neboť svět zaniká stokrát rychleji. Nikdo jistě
nečeká, že by církve odložily své věrouky nebo že by je revidovaly, lze však očekávat, že
vytvoří společnou frontu proti ateismu. I v tomto směru však jednají příliš pomalu.

Existuje též organizované hnutí na sjednocení církví, skýtá však podivný pohled. Zdá se,
že Světová rada církví se příliš stará o revolucionizování Třetího světa, zato ale je slepá a
hluchá vůči potírání náboženství tam, kde je prováděno nejdůsledněji, totiž v SSSR. Tyto
skutečnosti nelze nevidět. Znamená to snad, že se má za vhodné a účelné nevidět a
neangažovat se? Je-li tomu tak, co potom zbude z křesťanství?

S největším politováním se tu musím zmínit o čemsi, co nemohu přejít mlčením. Můj
předchůdce, který tu před rokem obdržel vaši cenu, poskytl právě v té době, kdy se
rozhodovalo o jejím udělení, veřejnou podporu komunistickým lžím – svým
politováníhodným prohlášením, že v SSSR nepozoroval žádné pronásledování
náboženství. Při všech těch mnohých, které stihla zhouba nebo kteří jsou dodnes
utlačováni, budiž Bůh jeho soudcem.

Je stále zřejmější, že přes ty nejdůmyslnější politické manévry se smyčka na krku celého
lidstva stahuje s každým desetiletím stále těsněji a beznadějněji a že pro nikoho není
východisko. Neexistuje řešení nukleární ani politické ani ekonomické ani ekologické.
Ano, tak se věci mají.

Možná, že v dohledu kataklyzmat celosvětového dosahu se zdá zpozdilým a pošetilým
připomínat, že prvotní klíč od našeho bytí a nebytí spočívá v srdci každého jednotlivého
člověka, v tom, zdali dá přednost konkrétnímu dobru nebo zlu. Přesto je to pravda platná i

dnes. A to je ten nejspolehlivější klíč. Různé sociální teorie, kdysi tak slibné, zavedly nás
do slepé uličky a prokázaly tak svůj bankrot. Snad lze od lidí očekávat, že konečně
pochopí, že i v jejich světě je mnoho nepravostí, dobrovolně trpěných a živených, a že se
nenechají tak snadno balamutit lží.

Všechny pokusy najít cestu z mizérie současného světa zůstanou jalové, neobrátíme-li
pokorně své vědomí k Stvořiteli veškerenstva. Není jiné cesty, neexistuje žádný osvětlený
východ. Prostředky, které nám pro takový úkol zbyly, jsou nedostatečné. Především
musíme umět rozpoznávat spoušť, působenou nikoli nějakou vnější silou, nikoli třídními
či národními nepřáteli, ale tu, která je uvnitř každého z nás, uvnitř každého společenství.
Zejména pak ve společnosti svobodné a vysoce rozvinuté, protože tam si za všechno
můžeme sami. To my sami svým každodenním bezmyšlenkovitým sobectvím utahujeme
onu smyčku.

Klaďme si otázky. Nejsou ideály, které si vytklo naše století, falešné? Nenechali jsme
zkazit svůj jazyk tou jeho důvtipnou módní terminologií, jíž se nám nabízejí povrchní
léčebné prostředky pro každou potíž? Měli bychom je podrobit jasnozřivé revizi v každém
oboru lidského konání, dokud je čas. Řešení naší krize nenajdeme na vyšlapaných cestách
konvenčního uvažování.
Náplní našeho života není honba za materiálním úspěchem, nýbrž dosahování hodnot,
duchovní růst. Celá naše pozemská existence není než přechodným úsekem na vzestupu k
čemusi vyššímu. Nemáme – nesmíme klopýtat a padat ani neplodně váhat stále na stejné
příčce žebříku. Samotné zákonitosti hmotného světa nevysvětlí náš život a nedají nám
směr. Zákony fyziky ani fyziologie nikdy nevystihnou způsob, jímž se Stvořitel podílí den
co den na životě každého z nás, a tak nám propůjčuje životní energii; nebýt této jeho
podpory, zemřeli bychom. I v životě celé naší planety působí Duch Boží s nemenší silou;
toto bychom měli pochopit v nynější těžké a temné hodině.

Namísto klamných nadějí posledních dvou století, která učinila z lidského jedince cosi
bezvýznamného a přivedla lidstvo na pokraj nukleární či jiné zkázy, můžeme toliko
odhodlaně sáhnout po laskavé ruce Boží, od níž jsme se tak sebevědomě a ukvapeně
odtáhli. Učiníme-li tak, prohlédnou naše oči všechna pobloudění nešťastného dvacátého
století a naše ruce budou vedeny k jejich nápravě. Není nic jiného, čeho bychom se za
současného sesuvu přidrželi, nikdo z osvícených myslitelů nemá nám co nabídnout.
Všechny světadíly se ocitly ve vichřici. Avšak právě v takových zkouškách se projeví
nejvyšší dary lidského ducha. Zanikneme-li a ztratíme-li tento svět, bude to jedině naše
vina.

Londýn 10. května 1983, převzetí The Templeton Prize

Tento projev pronesl A. I. Solženicyn v Guildhall v Londýně 10. 5. 1983 po převzetí ceny
Templetonovy nadace za pokrok v náboženství. (Přeloženo z anglického překladu ruského originálu)


Solženicyn projev při udělení Templetonovy ceny

PDF file: Solženicyn_projev při udělení Templetonovy ceny.pdf



© 2018 PERPETUM
info@dragif.cz

DraGIF.cz - snadný a efektní způsob sdílení PDF na Facebooku


jazyková verze:   language version: EN  jazyková verze: CZ


Příroda.czBejvavalo.czoriginální samolepky na stěnuplastikové modely