Jak jsme byli v Kyrgyzstánu

Jak jsme byli v Kyrgyzstánu

17.7.-1.8.2018

Jak nám vzali noc
Bylo úterý 17.7. a my jsme dobíhali na vlakové nádraží. Ne proto, že bychom šli pozdě, ale proto, že
nám po cestě začalo pršet. To to teda začíná, jsme na dovolené pár minut a už jsme mokří.
Bylo nás pět – Nika, Kuba, Vojta, Marek a já (Hanka). Někdy v zimě jsme si řekli, že by bylo dobré jet
do Kyrgyzstánu, a tak jsme koupili letenky a teď jedeme do Prahy. Už ve Frýdku měl vlak 10 minut
zpoždění, ale to nám nevadilo, protože jsme s tím tak trochu počítali a vyjeli raději o vlak dříve.
K vlaku nám přišla zamávat moje mamka, protože tam pracuje, ale za to zpoždění nemůže.
Nezapomněla připomenout, že Marek má už řádně narostlé vousy (on se mu rozbil nástavec na
strojku, a tak to vypadalo, že se kvůli tomu už nikdy neoholí) a spokojila se s vysvětlením, že to je
proto, aby tam zapadl. Ještě mi ale později volala, že to s tím zapadnutím nebude příliš valné, protože
v Kyrgyzstánu budou lidé vypadat spíše jako Asiati než jako Arabové.
Do Prahy jsme dojeli s třicetiminutovým zpožděním, což nám opět příliš nevadilo, protože naše
časové rezervy jsou velké. Nervózní z toho ovšem byla moje spolužačka, kterou jsme potkali
v autobusu na letiště. Ta bude mít na letišti pouhou hodinu do odletu. Nebudu vás dlouho napínat,
stihla to.
My jsme si na letišti zabalili batohy do takových těch potravinářských fólií, takže se potom nedaly
pořádně chytit a šli jsme se postavit do fronty na odbavení. Nutno podoktnout, že jen pár minut poté,
co se fronta otevřela. No, bylo to jedno z nejdelších čekání za celou naši cestu. A domluva tam byla
paradoxně nejhorší. Některým z nás vzali batoh přímo, jiné poslali k nadrozměrným zavazadlům,
ačkoli jsme měli všechny batohy srovnatelně velké. Někdo dostal všechny palubní lístky rovnou,
někdo jenom z Prahy do Istanbulu. A protivný děda obsluhující u nadrozměrných zavazadel nás ujistil,
že to zavazadla nemůžou stihnout. My jsme ho zase ujistili, že letadlo má zpoždění a on nám vynadal,
že jsme na letišti měli být o dvě hodiny dříve. My tam ovšem byli už tři hodiny před odletem a jak
jsem psala dříve, do fronty na odbavení jsme se postavili jen pár minut po jejím otevření. Nu, moc
příjemný dialog to nebyl.
A aby toho nebylo málo, automat na nesmyslně drahou vodu si nápoje vydával, jak chtěl a zrovna u
nás se rozhodl, že pít nepotřebujeme.

Kvůli zpožděnému letadlu z Prahy
jsme měli v Istanbulu málo času na

přestup, ale naštěstí i letadlo
z Istanbulu do Biškeku bylo zpožděné,
a tak jsme si mohly s Ničkou „v klidu“
vystát frontu na dámské WC. Právě
kvůli tomu čůrání to vypadalo, že to

nakonec snad ani nestihneme. Ovšem
Marek přes kus letiště zařval na
stevardy čekající na poslední pasažéry
našeho letu, že my taky letíme do
Biškeku a oni jen klidně kývli a vydali
nám (některým) palubní lístky. Vojtovi

jenom ukázali číslo sedadla. Šetří naše (jejich) lesy, sláva jim za to.
Ono totiž jinak se v letadlech ten odpad evidentně neřeší. Když požádáte o cukr, dostanete jej –
zabalený v papíru a následně ještě v igelitu s ubrouskem a plastovou lžičkou. Všechno jídlo (nutno
podotknout, že výborné) bylo balené v plastu, jen příbory byly normální. Korunu tomu nasadila
reklama, kterou nám tam pustili, o zero waste (snaha o nulový odpad), ze které se nakonec vyklubalo
pouhé třídění odpadu.
Před startem prvního letu se ozývaly zvuky, jako kdyby někdo řezal letadlo motorovou pilou a
v druhém letu jsme pro změnu zažili poměrně silné turbulence a to zrovna, když si Marek nechal nalít
kávu. A tak chytnul jednorázový kelímek, který je recyklačním oříškem, do ruky a vyrovnával. Kuba
s Nikou se nechali ukolébat k spánku ukecaným důchodcem sedícím před nimi a my jsme usínali
během ujišťování jedné letušky, že „My friend do it“. Tou kamarádkou myslela druhou letušku.
Omylem jsme snědli ořechovou pastu (jejíž chuť Vojta cítil ještě dlouho poté), Marek slupnul olivu
(taky to nijak nepředvídal) a díky časovému posunu o půl třetí ráno svítalo. A tak nám vzali noc.

Jak maršrutka předjela sanitku
V Biškeku nás letadlo vyplivlo zhruba v devět hodin místního času. Jen, co jsme vylezli z letadla, hned
se nás ujal jeden dotěrný taxikář. Přesně věděl, kam chceme (Red Fox – údajně jediné místo ve
Střední Asii, kde se dá koupit plynová bomba) a neodradilo jej ani to, že ještě nemáme kyrgyzskou
měnu – somy. Ochotně nás zavedl ke směnárně a následně za 900 somů (na české dělíme třemi – 300
Kč) dovezl k jedinému obchodu, který připomínal ty naše. Asi se moc koukal na americké seriály, a tak
se nesměle zeptal „any tip?“. Ale člověk přece nesmlouvá o ceně, aby nakonec dal dýško, ne? Kuba se
mu od srdce zasmál a taxikář uraženě odjel. Možná si to dýško nakonec zasloužil, protože byl hodně
šikovný – zvládal řídit, kouřit, plivat z okna a telefonovat zároveň.
U obchodu jsme potkali první Čechy, koupili bombu a pěšky jsme poté šli asi 7 kilometrů přes Biškek
ke stanovišti maršrutek. Město je to prašné, auta smrdí a smrkat se tu nesmí, což dohromady vůbec
nejde. Zpočátku jsem si to neuvědomila a vysmrkávala ten prach. Lidé se ale tvářili, jako kdybych
hodně nahlas prděla (znáte to, někdo to ignoruje, někdo pohoršeně kroutí hlavou), a tak jsem s tím

nakonec přestala a

prostě nechávala prach

usazovat se na svých
plících.

Po příchodu na

maršrutkoviště šlo

najednou všechno

rychle. Všichni místní

věděli, kam chceme

(chce tam každý), a tak

nebylo nijak obtížné najít
maršrutku do Karakolu.

Obtížnější bylo zjistit,
v kolik naše maršrutka odjíždí. Ona ta otázka totiž byla pro řidiče úplně nesmyslná. Maršrutka
nevyjíždí v nějaký čas. Maršrutka prostě jede. Pojem jízdní řád Kyrgyzové neznají. I proto byla
maršrutka z Biškeku do Karakolu jediný dopravní prostředek, který neměl zpoždění.

Nakonec jsme řidiče prostě jenom uvědomili, že ještě jdeme s Nikou na WC a vydaly jsme se navštívit
ty nejhnusnější záchody v Kyrgyzstánu. Stálo to 50 somů, což byl na záchod majlant. V ceně byla hajzl
paní, která nevnímala nic okolo (což by vysvětlovalo ten příšerný nepořádek), turecké záchody se
zažranou černohnědou špínou umístěné na stupínku, takže miniaturní vrátka, která držela zavřená
díky žvýkačce, byla úplně k ničemu. Chtělo to fotku, ale byla tam paní, která kadila a naneštěstí pro ni
byla větší než ta vrátka, takže tam byla jak na rozhledně… Bylo mi to hloupé.
Jeden poznatek. Kyrgyzové rádi koukají do papírů, které držíte v ruce. A i když jsou psané latinkou,
takže tomu nejspíš moc nerozumí, stejně se smějí, když je u Karakolu napsaná cena 70 somů. Tvářili
se tak světaznale, ale vůbec nepochopili, že to není cena za maršrutku z Biškeku do Karakolu, ale cena
za taxík v rámci Karakolu. Hlupáci.
Maršrutka, kterou jsme nakonec jeli, byla nejspíš hodně speciální. Jela jako blázen, brzdila jen kvůli
krávám nebo policajtům a to pořádně. O policajtech si ostatně maršrutkáři dávali navzájem vědět po
telefonu (osobnější verze naší Zelené vlny), a tak bylo běžné, že se z nějakých 120 km/h najednou
brzdilo na 40 km/h, projelo kolem policistů a za zatáčkou se opět nasadila původní rychlost.
Předjeli jsme sanitku, Kubovi fouklo dítě zezadu do ucha vždy, když už skoro usnul a po devíti
hodinách dorazili do Karakolu.
Maršrutkář zřejmě obvolal všechny místní taxikáře, a tak se na nás hned po příjezdu sesypali a za
chvíli už jsme se vyváželi do hor. Tam jsme zjistili, že jednomu stanu chybí kolíky, a tak jsme se o ně
po zbytek cesty dělili. Spali jsme na vyprahlé půdě v blízkosti Svetlaye Polany.
Jak nám děti řekly: „This is our shop.“
Ráno nás probudilo vedro ve stanu. Posnídali jsme, potkali prvního (a posledního) hada v Kyrgyzstánu
a vydali se po prašné cestě do hor. Doufali jsme, že se nám podaří něco stopnout a taky, že ano. Byl
to náklaďák, který na korbě vezl několik Kyrgyzů. My jsme šli také na korbu a během jízdy jsme
s místními „debatovali“ o fotbalu. No, moc jsme si nepopovídali a já se docela bála všeho toho
naklánění a houpání. Možná stejně jako řidič, který chtěl mít všechny srázy rychle za sebou, a tak
raději na těchto místech zrychloval. Přes cestu přeběhl sysel a když už mi přišlo, že je nejhůř,
náklaďák zastavil. Jeden z Kyrgyzů si nás ještě vyfotil na Nokii a my pokračovali dále.

Šli jsme kolem kouzelného

autobusu. Bez kol, na špalících,

s kusem ovce na střeše. Chvíli

jsme se zdrželi, ale ne moc

dlouho, protože nás čekala pouť
„Into the wild“. Docela žízniví

jsme pod ostřížím zrakem

jakéhosi dravce došli k potoku,

ve kterém jsme se nebáli trochu
umýt, ale na pití to stále nebylo.

Pásli se tam koně, takže tam i

kadili koně, což ostatně zjistil

Marek, který se do jednoho

čerstvého bobana postavil,

následně do něj částečně

položil i batoh, díky čemuž si při

jeho nasazování zamazal i kalhoty. Tímto činem udělal první krok v cestě za sžitím s přírodou. A to
chceš.
Skrz krásné sedlo jsme se dostali nejen k vodě vhodné k pití, ale také ke krásným výhledům. Ten den
jsme došli do osady Djety-Oguz, což byla skupina jurt sloužící jako středisko pro cizince. Přišlo mi, že
koně tam radostně poskakují, ale opak byl pravdou. Měli svázané přední nohy, takže když se chtěli
rychleji přesunout z místa na místo, museli se vzpínat na zadních a z nich se odrážet.
Hned po příchodu jsme si všimli obchodu udělaného z takových těch Maersk kontejnerů. Prodávaly
tam děti-byl to totiž jejich obchod. Koupili jsme nějakou zeleninu a pivo (Živoe), které se stalo naším
nejoblíbenějším. Nestihli jsme se ale pořádně ani rozhlédnout kolem, když nás jeden Kyrgyz začal
hnát dovnitř jurty. To jsme nechtěli, a tak se mu podařilo nás jenom posunout kousek dál od cesty
vedoucí od vodopádů.
Záhy jsme pochopili jeho počínání. Asi šest lidí snášelo po úzké cestičce tělo zabalené do jakési celty.
Paní stojící vedle nás a sledující celou scénu nám pantomimou naznačovala, že si nesený zvrtnul
kotník, ale tak nějak jsme tušili, že to nebude celý příběh. S nákládáním do auta se moc nespěchalo,
což naznačovalo, že už není kam spěchat. Tak snad moc netrpěl(a).
Bylo to zvláštní místo. S cizinci tu pracovaly děti. Vodily je na koních, vlastnily obchod a zabraňovaly
návštěvníkům, aby koně bičem hnali do příkrých kopců. Jistí Arabové (odhadem) si u toho ještě
prozpěvovali.

Jak kráva dostala kamenem
Pokračovali jsme údolím nahoru a potkávali spoustu zajímavých lidí. Režiséra nějakého dokumentu,
který se nám lámanou angličtinou snažil vysvětlit, že by chtěl, abychom mu řekli dvě věty o
Kyrgyzstánu. My jsme ale moc nevěděli, co říct a on už si nás stejně natáčel během toho vysvětlování
a našeho dohadování, co to asi říká. Když k tomu hodí nějaké titulky s textem „Kyrgyzstán je krásná
země, zaujala mě místní kultura, fauna a flóra,“ bude mít materiál jako ze škatulky.
Když jsme vystoupali ještě výše, potkali jsme jakéhosi ropného šejka z Dubaje s ženou a dcerou (nebo
se dvěma ženami – kdo ví?), který nám nabídl výborné datle, a byl dokonce tak pokrokový, že
pozdravil i mě a Niku.
Slovy „Daj šokolad,“ nás zastavily děti z jedné jurty, a protože byly docela roztomilé, Nička vytáhla
čokoládu z batohu a asi polovinu jim na kousky nalámala. Nicméně děti si vůbec způsobně nebraly,
ale vytrhly Ničce i druhou polovinu z ruky. Než s tím stihly zmizet, Marek ještě pohotově kus čokolády
jednomu děcku vzal. A tak jsme přišli o 70% hořkou lahůdku.
Dalším dětem už jsme nedali. Měly smůlu, bydlely moc vysoko. A nejspíš ani nic nečekaly, protože to
„Daj šokolad“ řekly velmi nesměle.
Kuba byl rozmrzelý z českých skupinek, které jsme průběžně potkávali. Přece neletíme přes kus světa,
abychom pořád slyšeli češtinu.
Když jsme se prodírali údolím, krávami a koňmi, přišel za námi Kyrgyz s informací, že dál už není most
a že potok (který by se opravdu nedal přeskákat po kamenech) musíme přejít po jeho mostu. Při tom
nás ještě pozval na čaj a potřásl si s námi rukou, přičemž mně a Ničce se elegantním obloukem
vyhnul.
Čaj byl výborný –

s mlékem, smetanou

a nejspíš máslem (?),

k tomu nás pohostili

ještě chlebem,
džemem a medem.

Paní domácí nám

vnutila extrémně

kyselý kefír s sebou,

ke kterému jsme si

řekli ještě o cukr,

abychom to byli

schopni vypít. No,

paní vzala misku

cukru stojící na stole a

všechno nám to tam
nasypala.

Vypadalo to, že prací
těchto dvou lidí je říkat turistům, že dál není most, pozvat je na čaj (za což jsme jim později zaplatili) a
házet kameny po krávách, které se příliš přiblížily hrncům.
Navečer jsme došli k místu, kde stanovalo více horalů, dali jsme si, tentokrát extrémně sladký, kefír a
kyrgyzský chléb s českou paštikou. Nebyla a dlouho ani nebude s bylinkami, protože zrovna bylinková
Pátifu se Vojtovi v batohu otevřela a on od toho měl všechno možné. Vypadalo to dost nechutně, a to
jsem viděla už zpacifikovanou verzi batohu.
Umyli jsme se v potoce, dokonce i vlasy a všechno a na dobré sny poslouchali češtinu z okolních
stanů. Spali jsme v base campu pod Teleti Pas.

Jak nás bolela hlava
Ráno jsme vstali a vycházeli mezi posledními. Já jsem si zatejpovala napůl rozjeté puchýře a mohu
tento způsob prevence vřele doporučit. Viděla jsem sysla (předtím mi výhled zakrývala kabina
náklaďáku a strach) a poprvé jsme vystoupali do výšky blížící se k 4000 m.n.m. – Teleti Pas. Po cestě
jsme předběhli pár skupinek, co vyšly dříve
než my. Nahoře jsem si vzala kámen s tím,
že to je prý to nejvyšší, kam v Kyrgyzstánu
vylezeme (nebylo), vyfotili jsme se a šli
dolů.
Nejspíš jsme to s tou rychlostí výšlapu a
slezení trochu přehnali, protože nás (kromě
Kuby) docela dost bolela hlava. Nika to
zajedla Ibalginem ještě po cestě, já, Vojta a
Marek jsme to trpěli do šesti, ale pak jsme
si taky dali. Byl to zvláštní pocit – jako by
hlava reagovala na každou, i malou změnu
výšky. Nejvíce bolela, když jsem lezla do
kopce na záchod.

Kuba s Ničkou při večerní procházce viděli rodinku svišťů. Prý jich bylo pět, akorát pro všechny na
večeři. Ale já bych asi celého sviště nesnědla.
Spaní-národní park Karakol.

Jak Vojta neměl dalekohled
Ráno nás vzbudil Kyrgyz slovy “Wake up,“ a když na něj nikdo nereagoval, pokračoval dále: „Wake up,
please, wake up“. Chtěl po nás 100 somů na jeden stan (měli jsme dva) za spaní v národním parku.
Byly to pro nás docela směšné peníze (děleno třemi – na české a pěti – rozpočítáno mezi pět lidí, to
vychází na 13 korun na jednoho), ale my jsme chtěli vidět nějaké označení, že to tady může vybírat.
To neměl, zato nám ale vysvětlil, že každý den to tady uklízí od „cabbage“ (zelí). Nemyslím, že by za
sebou tolik turistů nechávalo zeleninu s takovým obsahem vitaminu C. Nejspíš myslel „garbage“
(odpadky).
Už jsme začali řešit problém s neexistujícím signálem, protože jsme se poměrně dlouho neozvali
domů. Ne, že bychom to nějak mohli vyřešit, ale mluvili jsme o tom. Má poslední esemeska do Česka
naštěstí byla, že nebudu psát každý den, protože je to moc drahé. To byl dobrý tah.
Protivná paní nám v base campu pod Ala-Kulem prodala rajčata, papriky, oříšky, čokoládu a pivo,
které obětavě nesl Vojta. Vojta toho ostatně nesl spoustu, což se odtajňovalo postupně. Když někdo
něco neměl, Vojta to měl. Pořád nějaké dobrůtky, meruňku, pytlík sušeného ovoce, nakonec i ten
opalovací krém, který nám pomalu ale jistě docházel a kdoví, co ještě.
Při stoupání vzhůru jsme obdarovali vodou jednoho ruského kluka, který si ke stoupání pouštěl
nahlas hudbu a já a Nička jsme potkaly jediného koně, který nechtěl uhnout. Předtím vždycky stačilo
jen tlesknout a koně se ochotně rozestoupili. Tenhle se k nám otočil zadkem, a tak jsme kolem té
jeho zadnice prošly, i když se to prý
nemá.
Vylezli jsme až k jezeru Ala-Kul a
postavili stany na tom nejkrásnějším
místě. Vojta už měl od slunka tak
popálený krk, že tam byly i puchýře.
Říkali jsme si, že jdou odsud určitě

krásně vidět hvězdy. Vzhledem

k tomu, že jsme ale chodili spát

nejpozději kolem deváté, mohli
bychom o tu nádheru přijít. A tak

jsme se rozhodli, že nastavíme budík

někdy na noc a na ty hvězdy se
podíváme.
Debata při nastavování budíku:
Já: „A ty máš toho kohouta? (myšleno tak, že jestli je Vojtovo budíkové vyzvánění kokrhání)
Vojta: „Ne, co všechno bych s sebou ještě měl mít?“

Chvíle ticha…
Vojta: „Ještě dalekohled, ne?“ (Vojta místo „kohout“ slyšel „dalekohled“)

A tak jsme o půlnoci vystrčili hlavy ze stanu, nadýchali se čerstvého vzduchu a mrkli na ty hvězdy. Byly
pěkné.

Jak jsme ochutnali koňské mléko
Bylo to krásné místo, dokonce jsme byli i docela daleko od ostatních turistů, a tak jsem měla takový
euforický pocit, že můžu jít na záchod úplně kdekoliv mezi skály a nikdo mě neuvidí. No, člověk tam
sice žádný nepřišel, ale vůbec jsem nepočítala s drony. Tak doufám, že to taky nebylo do toho
kyrgyzského dokumentu.
Opět jsme ten den vystoupali skoro do 4000
m.n.m., což už Kubu štvalo, protože to ty 4000
prostě nebyly. Hlava nás už kvůli výšce
nebolela a zvládli jsme dokonce i docela
náročné slezení dolů suťoviskem.
Už jsme se těšili na horké prameny, které prý
dole v údolí někde jsou. A taky, že byly.
Většinou kolem nich byly rozestavěné jurty,
ale my jsme objevili jedny odlehlé, zadarmo a
navíc ve tvaru žáby. A to chceš.
Spali jsme kousek od osady, kde byl i guest
house pro turisty, a tak jsme se vydali ochutnat kyrgyzskou kuchyni. Sice byl boršč a brambory se
zeleninou a samozřejmě s koprem (což hlavně Marek uvítal „s nadšením“), ale Rusko je kousek.
U stolu s námi seděla paní z Francie a ta nám doporučila místo u jezera Issyk Kul, kde jsme chtěli
strávit odpočinkový den, že tam jsou nádherné kaňony. Ochutnali jsme koňské mléko (bylo
mimořádně kyselé a v podstatě bez tuku), kterému už Marek neřekl jinak než „horské mléko“ (horse
milk – horské mléko), ve stanu jsme si dali pivo a sušenky a uložili se ke spánku. Spali jsme u Hot
Springs Altyn Arashyan.

Jak jsme viděli kudlanku nábožnou
Bylo úterý a my už jsme mířili pryč z hor. Šlapali jsme po prašné cestě, což by ani tak nevadilo, ale
z těch malých kamínků, které neustále skákaly do bot, mi už vážně hrabalo. Po čtyřech dnech jsem
sundala tejpy z nohou a měla jsem z toho nateklé Achilovky. Dobrá zpráva byla, že tam puchýře
nebyly, takže bych to i tak hodnotila
kladně.
Po té cestě jezdily Kamazy a místo

korby měly kus autobusu, takže se
v tom docela pohodlně vozili lidi. Tím

docela pohodlně myslím za
předpokladu, že vám nevadí, že se

Kamaz každou chvíli nebezpečně

naklání a skáče po kamenech jako by
mu bylo dvacet.
My jsme nakonec taky kus cesty jeli
autem a byl to docela zážitek. Červené
Ladě Nivě svítila rezerva, tachometr

ukazoval o 20 více, ale hlavně to s námi házelo tak, že už mi turbulence z letadla přišly úplně
v pohodě. V jednu chvíli řidič zabrzdil, vylezl z auta a se slovy: „Adin kamen,“ vzal z kamenité cesty
plné asi tak milionu obřích balvanů jeden poměrně malý a hodil jej do příkopy. I on o pár minut
později slovy „Aaaa, asfaaaalt,“ vyjádřil nadšení z rovné cesty, když jsme vjeli do vesnice. Zavezl nám
k maršrutkám, kde už nás chtěli do jedné strčit, ale my se nedali a řekli, že ještě potřebujeme
nakoupit.
Napsali jsme esemesky domů, že žijeme. Naši rodiče jsou velmi stateční, protože žádné hysterické
zprávy nám nenapsali.
Potřebovali jsme nějaké jídlo a taky opalovací krém. Ten ale neměli. Ještě před vlezením do
maršrutky jsem si chtěla vytáhnout z batohu doklady a dát si je k sobě. To taxikáře čekající na místo
maršrutky evidentně naštvalo a něco po mě řvali. Ale mi to bylo jedno, jednak jsem jim nerozuměla,
druhak, jestli chce maršrutkář dostat zaplaceno, potřebuju mít u sebe peníze. Posunutí odjezdu kvůli
záchodu už nám ale neprošlo, že prý nám po cestě někde zastaví. A taky, že zastavil. Byla jsem z toho
všeho ale tak vyjukaná, že jsem do záchodu (díra v zemi) hodila vložku. Nička se později přiznala, že
do záchodu hodila látkový kapesník, protože nesnáší, když se neutře a nic lepšího neměla.
Maršrutka nás vyhodila ve Ska-Ska u jezera Issyk-Kul, což je druhé největší horské jezero na světě. A
vypadalo skoro jako moře. Foukalo a mamka by z těch vln byla úplně nadšená, jenom by jí možná
vadila nižší teplota vody, ale kvůli těm vlnám by tam stejně vlezla.
Jen, co jsme se vykoupali, začalo foukat ještě více a do toho i pršet. Vodu na vaření jsme brali
z jezera, díky čemuž jsme zjistili, že ač je to horské jezero, voda tam je slaná. Guláš jsme vařili v díře,
aby nám vítr nesfoukl oheň. Do toho i pršelo, ačkoli byla obloha místy modrá. Nakonec jsme to
dojedli ve stanu.
Když vysvitlo slunce, viděli jsme kudlanku. Opět jsme nabrali vodu, tentokrát i se zvířátkem, kterému
to mimo vodu moc nesvědčilo, a uvařili jsme si těstoviny se sýrem ve stanu. Vaření ve stanu se pro
nás později stalo samozřejmostí, pan Jurek si to snad nepřečte.
Večer jsme s Ničkou strávily utíkáním před vlnami. Když nás jedna řádná doslova profackala, šli jsme
všichni spát.

Jak Marek neplatil za stop
Byl to náš odpočinkový den. Ještě před snídaní jsme si zaplavali a Vojta s Ničkou a Kubou se šli
podívat do těch nádherných kaňonů, o kterých nám vyprávěla paní z Francie. Doufali jsme, že cestou
narazí na nějakou vodu. Ono to místo, kde jsme stanovali, bylo totiž docela zapomenuté a suché.
Vodu nabrali, ale chutnala trochu po zkažených vejcích, asi jako Smradlava z Beskyd. V té době jsme
měli na výběr ze čtyř druhů vod – sulfanová (Smradlava), střívková (nabraná v horském potoku, kde
Kyrgyzka myla střívka), slaná (z jezera) a nakonec Fuze Tea (ledový čaj zakoupený v Karakolu). Na
vaření jsme vybrali vodu z jezera, a tak jsme tu červenou čočku vařili právě kvůli slanosti docela
dlouho a vlastně ne úplně dokonale. Ale byla výborná!
U jídla jsme se s Markem od ostatních dozvěděli, že kaňon až tak neuvěřitelně úžasný nebyl. Paní
z Francie říkala, že prý to bude: „Wow, what happened here,“ ale to se prý nekonalo. A tak jsme se
s Markem dohodli, že nám bude kaňon stačit z fotek a že raději půjdeme koupit nějaké dobroty do
obchodu.
Jít koupit nějaké dobroty do obchodu znamenalo postavit se na cestu a stopovat. V chytrých papírech
bylo napsané, že se někdy za stopování platí. Přidávám náš poznatek – v Kyrgyzstánu se staví kvůli
klukům, ne kvůli holkám jako u nás. Když jsem zvedla ruku jako znamení k zastavení já, z aut mi
jenom mávali, případně zatroubili na pozdrav. Ale stačilo, aby Marek hnul prstem a hned mu stavěli.
První člověk, kterého jsme stopli, nás vzal jen kousek. Na střeše vezl mrazák a cestou ještě zastavil a
pokecal s kamarády. Po pokecu nás svezl ještě asi deset metrů. Když dojel, otočil se na Marka a řekl
„Davaj“. A Marek mu podal ruku.
Druhé paní, která nás svezla, jsme zaplatili, ta si řekla o přesnou částku. Kyrgyz, který seděl vedle
mne, se na mě nepříjemně lepil a já se zase lepila na sklo a celé to nakonec bylo takové ulepené.
V obchodech (nakonec jsme byli ve třech, protože ani v jednom pořádně nic nebylo) jsme koupili
nejen dobroty, ale i užitečné věci jako třeba chleba nebo opalovací krém (dokonce šedesátku).
Marek se rozhodl, že za stop už platit nebude. Řidič věděl, že chceme do Ska-Ska a když Marek řekl,
že to stačí (protože jsme stanovali kousek blíže, než byla cedule Ska-Ska), jel dál. A tak Marek řekl
„Ska-Ska STOP,“ což bylo tak důrazné, že řidič prudce zabrzdil. Když natáhl ruku na peníze, Marek se
s ním slovy „Bye, bye,“ rozloučil a
ještě dal palec nahoru, jestli je
všechno v pořádku. Řidič pochopil,
že by musel zapojit své jazykové
schopnosti, aby si řekl o peníze, a tak

taky prostě ukázal palec nahoru a jel
dál.

Boloňské těstoviny jsme se rozhodli
udělat ze dvou druhů vod – střívkové

a sulfanové. Shodli jsme se, že
kyrgyzské chipsy smrdí jako kůň, ale
že Živoe je nejlepší, pozorovali jsme
neustále se potápějící a následně
vynořující kačeny, pili pivo a sledovali
krásný západ slunce.
Jak jsme se seznámili s Oskarem a holkou od melounů
Ten den jsme měli pokořit jednu z velkých cestovatelských výzev – zastavit maršrutku. Posilnili jsme
se na to kyrgyzským chlebem a českou nepravou nutelou a postavili se na cestu. Nejspíš jsme měli
štěstí, protože asi po půl hodině jela kolem maršrutka do Biškeku, která měla místa pro nás i batohy,
a navíc ji řídil Kyrgyz, který vypadal jako
Travolta.
Maršrutky dělají na dlouhých cestách pauzy,
a právě během takové pauzy jsme se poprvé
potkali se „strejdy“. Byli čtyři a byla tam sice
jedna žena a jeden chlap, který mi nikoho
nepřipomínal, ale ti zbylí dva vypadali úplně
stejně jako můj strejda Mirek. Byli i stejně
ukecaní. Mluvili o svých plánech-teď jedou
taky do Ala-Arči a chtějí jít na Pik Uchitel,
který má 4552 m.n.m. Ala-Arča už měla být
odpočinková, ale v našich hlavách (spíše těch

chlapeckých) už se rodil nový plán. Pik Uchitelem bychom zlomili to naše prokletí „jsme skoro ve
čtyřech tisících“.
V Biškeku jsme se opět setkali s pořvávajícími taxikáři, kteří nás mermomocí chtěli zavézt zpátky do
Karakolu. V podstatě ale rozuměli česky, protože když jsem jednomu z nich svou rodnou řečí řekla, že
jsme se zrovna z Karakolu vrátili a že tam nechceme znovu, kýval hlavou.
Řekli jsme si, že když už jsme v tom Biškeku, dáme si nějakou tu místní kuchyni. No, v restauraci jsme
se moc nedomluvili, spíše tedy vůbec. Když jsme pantomimou naznačili, že chceme jídlo, a dokonce
jsme ukázali na to, co měli vedle, přinesl nám obsluhující kluk něco úplně jiného. Byl to vývar, ve
kterém plavala kost s masem (šorpo). Naštěstí nám nedonesl 5 litrů vody, jak to prve pochopil, ale
vodu pro 5 lidí. Až na to, že to nakonec nebyla voda, ale Coca Cola.
Jantar, jak ho Kuba pojmenoval, nám nakonec naservíroval ještě salát, samozřejmě s koprem.
V supermarketu v Biškeku, což byl první obchod, kde bylo hodně jídla, jsme doplnili zásoby a kluci se
seznámili s prodavačem Oskarem, který nevěděl, co jsou ty kuličky (vypadaly jako bulgur, ale bulgur
to nakonec nebyl), které kupujeme a my jsme to taky nevěděli, ale i tak jsme je koupili. Skamarádili se
taky s holkou od melounů, která nám tak dlouho dávala meloun do vozíku, až jsme ho nakonec
koupili a zabrali tím kus Markova batohu.
Potom jsme šli na trh, že prý odtamtud jezdí maršrutky do Ala-Arči. Bloudili jsme ale tak dlouho, až
jsme vzali taxíka. A nakonec to bylo dobře, protože jsme s taxikářem mluvili o místních poměrech a o
našich poměrech a celkově to bylo takové vzájemné obohacení.
Několik poznatků: průměrný Kyrgyz vydělává zhruba 12 000 Kč, ojeté auto z Japonska (jiná v
Kyrgyzstánu moc nejezdí) stojí asi 100 000 Kč, 300 000 Kč by vás stálo postavit si v Kyrgyzstánu dům.
U brány do Ala-Arči měly být drzé veverky, na které jsem se těšila. Drzejší tam byla nakonec jenom
jedna, ale zase jsem jí dala Vojtův oříšek (ten měl s sebou taky) a ještě tam bylo štěně hrající si
s odpadkem, takže za mě maximální spokojenost.
Jelikož jsme byli moc nerozhodní, jestli si dát v luxusním penzionu jídlo nebo ne, skončili jsme
nakonec u čínské polévky a melounu.
Umyla jsem si hlavu v ledovcové řece a udělala tím trochu divadlo Arabům, kteří si mě nejspíš fotili.
Možná jsem při tom všem klečení a máčení hlavy vypadala, jako že se modlím.

Jak jsme se potkali s kozorohy
Jelikož jsme spali trochu mimo cestu k base campu pod Uchitelem (byli jsme nerozhodní i v tom, jestli
půjdeme na toho Uchitele) a nechtělo se nám vracet, pustili jsme se cestou vlastní. Kolem potoka to
šlo, i přes ty velké kameny. Zlom nastal v suťovisku, které bych s klidem označila na lezecké stupnici
trojkou. Nezapomeňme ovšem na to, že to bylo suťovisko, tudíž většina kamenů byla nestabilní a
také na to, že jsme na zádech měli poměrně těžké batohy. Já v ruce stále třímala turistické hole
v naději, že mi snad pomohou. Čekala jsem trochu v zákrytu, protože na mě, jako na poslední, padaly
kameny, jak se ostatní škrábali nahoru.
Mezitím už jsem neviděla, ani neslyšela zbytek výpravy, a tak jsem se rozhodla, že se přesunu na
druhou stranu, kde taky budu chráněna před padajícími kameny, ale jako bonus budu mít přehled o
tom, jak postupuje zbytek výpravy. Při tomto přesunu shora pinknul do mé hůlky kámen velikosti
pštrosího mozku a já jsem došla k závěru, že ještě počkám a taky, že hůlky už jsou mi k ničemu.


Jak jsme byli v Kyrgyzstánu

PDF file: Jak jsme byli v Kyrgyzstánu-veřejná verze_final.pdf